středa 31. prosince 2014

letošní vánoční, novoroční a knižní

Mám radost, že je sníh. V noci je zase červená tma, po venku chodím s červenými tvářemi a zachumlaná do všeho, co najdu. Mám chuť obejmout Ježíška za to, že mi letos přinesl teplou vlněnou čepici, ve které je mi dobře. Procházím se schovaná do sebe a přitom otevřeně nasávám zimní atmosféru. Doma se spokojeně dívám z okna na zasněžený Ještěd, tady v Brně se prolévám jedním horkým čajem za druhým, nahřívám se u topení a mám na sobě troje ponožky, dvě trička a mikinu.

Jsem jarní člověk. Ale teď jsem na chvíli člověk zimní, protože pravá zima už dlouho nebyla a mně se stýskalo. A také vím, že po zimě přijde to pravé jaro, kdy zase bude vonět každý keř, kolem kterého projdu. Jupí!

Ale zpět k přítomnosti. Vánoce! Připadala jsem si letos jako malé dítě. Musely mi úplně stejně svítit oči.


Mám ráda ten kouzelný večer, kdy všichni společně sedíme, smějeme se, hádáme, co kdo má v jakém dárku a jsme jednoduše spolu. Na fotce si račte prohlédnout náš (letos) živý stromeček elegantně zasazený v zeláku. Čert vem všechny stojánky, u nás to byl odjakživa zelák! V pozadí se nezapomeňte pokochat částí zbrusu nové knihovny. Pastva pro oči. Navíc Vánoce a knížky, to jde dohromady.

Mě pod stromečkem čekaly tyto tři krasavice.



Ten, kdo stojí v koutě byla hitem spíše těch minulých Vánoc. Však měl také náš milý pan knihkupec co dělat, aby tu knížku sehnal. Jsem nakonec moc ráda, že ji mám doma. Čekala jsem od ní hodně. To jsem také dostala, ovšem myslela jsem, že najdu příběh trochu bližší mé nátuře. Však vám o svých dojmech zanedlouho povyprávím.

Tygr ve studni je poslední z těch, které jsem si chtěla pořídit od Philipa Pullmana. Na seznamu mých knižních přání visela pěkně dlouho. Náš milý pan knihkupec neselhal ani tentokrát a já se můžu radovat z celé trilogie (ano, já vím, je to tetralogie, ale mně se Cínová princezna nelíbila) o Sally Lockhartové.

Zeď je skvělá obrázková kniha od mého milovaného Petra Síse. Jsem s ním možná poslední  dobou poněkud otravná, ale mě jeho knihy skutečně nadchly. Všechny jsem si zatím jen půjčovala z knihovny, v dětském oddělení si mě už asi musí pamatovat, tato je první ryze moje. Hurá! Volejte sláva a tři dny se radujte. Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou je milá obrázková kniha s hlubším poselstvím a historickým svědectvím. Je drobně naivní, ale je třeba si ji zařadit do kategorie pro dětské čtenáře, jimž je primárně určena, čímž je tento drobný neduh opraven. Také se o ní někdy v příštím roce více rozepíšu.



Dalším ne úplně knižním, ale obsahově výjimečným dárkem, byl Klobouk na pařezu. Znáte ho? Jde o časopis, do kterého může každý přispět svým ručně psaným a malovaným článkem. Požadavky pro uveřejnění článku jsou radost a záměr nakrmit ten kousek dětské duše, který v sobě každý máme. Mix autorů a veselí z něj přímo sálá a každý u nás doma si v něm našel trochu pro sebe.


klobouknaparezu.cz

 Ze stejného nakladatelství pochází také můj diář na rok 2015. Tedy Koloběh. Bude mě provázet jarem, létem, podzimem a zimou spoustou obrázků, nápadů a veselým vyzněním. S Koloběhem snad budu více vnímat i ten každoroční koloběh.


Pokud ještě nemáte do čeho vepisovat svoje dennodenní poznámky, zkuste ho. Já se těším, až si k zítřejšímu 1. lednu připíšu, že si přeji krásný nový rok plný inspirace a pravidelných článků pro vás. A taky spoustu jiných pěkných věcí.



I vám ale přeji do nového roku spoustu dobrých knih, pevného zdraví, vrásek od smíchu a tetka inspirace, ať vám neustále sedí za krkem.

A na co se můžete do nového roku těšit tady? Mám pro vás přichystaných několik knižních výprav do dětství, ke kterým mě inspirovala moje dokončená sbírka Phillipa Pullmana. Taky se vám tu trochu zamyslím nad tím, jakým způsobem čtu, jestli čtu raději elektronicky nebo papírově a proč čtu některé knížky několikrát. A další plány určitě přijdou.

Co vy? Jak se u vás dařilo Ježíškovi s knižními dárky? Znáte něco z výše zmíněných? Co si přejete do příštího roku? A dáváte si předsevzetí? Co si tu do příštího roku přejete číst za články?

čtvrtek 11. prosince 2014

hodina tance a lásky - pavel kohout

Máme doma knihovnu! Krásnou! Vím, že tenhle výkřik zní asi nesmyslně, ale hned ho objasním. Je to již delší dobu, co jsme se s rodiči přestěhovali. Ale většinu věcí si děláme sami, tudíž všechno trvá déle. O to větší radost každý krůček k dokonalému domovu udělá. A nedávno tatínek dodělal knihovnu, máme to doma kouzelné a jsem nadšená. Protože už není velká část knížek schovaná v krabicích, nadchla jsem se do čtení našich domácích knih, které mi unikaly. Popravdě - nejraději bych pořád jenom četla.

Zdroj: kosmas.cz
Se čtením to teď není jednoduché, poněvadž s koncem semestru přibývá povinností a hrozba blížící se bakalářky je stále větší. I tak ale čtu a o jedné výjimečné knížce, která je tak akorát na cestu vlakem domů (jezdím domů pět hodin, tudíž pro vás ostatní to bude na jedno odpoledne), vám musím povědět. 

Název: Hodina tance a lásky
Autor: Pavel Kohout
Nakladatelství: ja mám vydání z Českého spisovatele z roku 1994, dnes seženete spíše vydání Odeonu (obálka na obrázku) z roku 2008
První vydání: 1982
Počet stran: 224

Od Pavla Kohouta máme doma téměř všechny jeho knížky. Pro mě byla Hodina tance a lásky premiérou s tímto spisovatelem. Před pár lety jsem viděla vydařený televizní film, byla jsem tedy zvědavá na předlohu. Jak se dalo očekávat, kniha je tisíckrát lepší, hlubší a strávíte čas nejen jejím čtením, ale i následným hloubáním, do kterého vás uvrhne.

Kristině bude osmnáct a ke konci školního roku jede z Berlína za rodiči, kteří se nedávno přestěhovali do Terezína. Její otec byl jmenován velitelem Malé pevnosti. Kristina je slušná přemýšlivá dívka, která má hlavu plnou ideálů. Ráda tančí - od dětství chodila na hodiny baletu. Také by ráda našla muže svých snů. Někoho, jako je její otec nebo Vůdce.

Zdroj: ceskatelevize.cz (obrázek z vydařeného televizního filmu)
Děj knihy se odehrává během jednoho dne. Kristina se zakoukala do krásného vojáka Weissmullera, v rádiu hlásí, že se Spojenci vylodili v Normandii, ale Německo je samozřejmě suverénně odráží zpět (ach, ta média, jak lžou), otec Kristině zařídil hodiny tance s maďarskou židovskou primabalerínou, kterou nechal zavolat z ghetta a Kristinina matka má radost, že je celá její rodina zase pohromadě.

Název Hodina tance a lásky vyvolává dojem, že se dočkáme romantického příběhu. Namísto toho nás čeká dramatický příběh s psychologicky propracovanými postavami.

Nebudete tomu věřit, ale Kristinin otec není nechutný zplozenec zla. Řekla bych, že je spíše nešťastným případem člověka, pro nejž platí, že cesta do pekel je korunována dobrými úmysly a že nedovedl odhadnout, kdy už nelze připustit, že má účel světit prostředky. Je obětí ideologie, která trvale věří svému Vůdci a v rámci svého přesvědčení je silně zásadový a odmítá nadbytečnou krutost.

Kristina je poněkud naivní a oblbnutá ideologií, na druhou stranu je to citlivá dívka, která věří ve spravedlnost. Chová se, jako kdyby měla klapky na očích, které jí nasadili tím, že jí neřekli všechno.

Weissmuller je produktem německé výchovy čisté rasy a má tak neuvěřitelně pokřivené vnímání světa, až je vám z toho špatně.

Všechny tyto pohnutky jsou poctivě popsány a zdůvodněny minulostí postav. I mnohem méně důležití aktéři příběhu dostanou své místo pro objasnění jejich činů. Nečekala jsem, že bych se v takto krátké knize mohla setkat s natolik prokreslenými charaktery.

Navzdory náročnému tématu a velmi zajímavému jazyku, se kniha čte naprosto perfektně. Jak říkám - byla to pro mě kniha na jednu cestu vlakem se spoustou přemýšlení poté. Buďme opatrní na ideologie a vyšší dobra, ať už jsou z úst kohokoliv.

Nebojte se této knihy. Čte se sama, depresi z ní také mít nebudete, přestože se dotýká tak těžkého tématu. Je dynamická, sděluje, ale zároveň prvoplánově nehraje na city. Pokud si budete chtít přečíst knihu s tím "něčím" navíc, určitě po ní sáhněte. Pro mě se touto knihou stal Pavel Kohout mým oblíbeným spisovatelem a mám tu vedle sebe knihu Kde je zakopán pes, kterou se chystám přečíst hned, jak bude o trochu více času (kvůli dvěma podobným linkám je na čtení v jednom kuse a to teď opravdu nestíhám). Vypadá také slibně. Zkuste Kohouta. Pokud máte rádi třeba Kunderu, nezklame vás.

pondělí 1. prosince 2014

dcera sněhu - eowyn ivey

Zdroj: www.fortunalibri.cz
Vybavujete si scény z filmů a videí, kdy hrdina otevře knížku, z té vytryskne záře a pohltí ho do sebe? Jako když se Harry řítí do Raddleova deníku. Tak asi tak ohromeně jsem si připadala, když jsem se prostřednictvím Dcery sněhu řítila do Aljašské krajiny.

Dcera sněhu je pohádkou protkaný příběh dvou dospělých, kteří se rozhodli k samotářskému životu v téhle opuštěné části světa. Nemají děti, oba se kvůli tomu trápí. Jednoho večera, když začíná zima a poprvé nasněží, si postaví sněhovou holčičku. Ráno sněhová holčička zmizí, ale okolo jejich srubu se začne potloukat holčička skutečná. Stvořili si dceru ze sněhu? A kde to dítě přespává a jak se o sebe stará?

Příběh knihy není příliš komplikovaný,  nečekejte veliké zvraty, ale přesto se v něm autorce daří udržovat napětí a tedy i čtenářovu zvědavost. Celý je zakotvený v rámci pohádky o sněhovém dítěti a jeho atmosféru se mu daří udržet a rozvíjet. Je to pohádka pro dospělé, příběh o lásce, příběh o tom, jak se lidé stávají rodiči, příběh o tom, co potřebuje dítě a také příběh o úctě k přírodě.

http://hellolikegoodbye.deviantart.com/
Jazyk knihy je kouzelný, opravdu stojí za to ho číst. Navíc plyne úplně stejně hladce jako čas. Trochu potíže mi dělají dialogy. Přímé řeči jsou neoddělené uvozovkami, což někdy vyžaduje trochu pozornosti při orientaci v textu. Na druhou stranu to vytváří zvláštní dojem, že mi postavy promlouvají mnohem hlouběji do hlavy, nedovedu to přesněji popsat. Obzvlášť v případě sněhové dívky mi přišlo, jako by na mě postava promlouvala skrze své okolí, skrze zimní krajinu. V pár okamžicích mi přišla slova z úst postav poněkud šroubovaná, obzvlášť u samotné dcery sněhu. Jenže ona byla jiná. Tedy i jinak mluvila. Smířila jsem se s tím.

Postavy Jacka a Mabel - rodičů jsou myslím vykreslené velmi pěkně. Vidíte ke kořenům jejich chování, nejsou černobílí. Možná by jim neuškodilo trochu dobovosti. Kniha se má odehrávat někdy po roce 1920 a oni mi přišli příliš současní. Možná je škoda, že byla kniha zasazena do časového kontextu, stačilo by mi vědět, že na Aljašce jsou a jsou tam zrovna tímto způsobem. Tím by mi odpadla tato výhrada. Všechny ostatní postavy mají své charaktery, ale nehrají natolik významnou roli, abychom u nich pronikali více do hloubky. Myslím, že se autorce podařilo najít tu správnou míru. Dcerka Jacka a Mabel zůstává i ohledně svého charakteru tajemstvím, ale jinak by to ani nešlo.

Příběh je poněkud melancholický. Zimní pohádka nepřetéká smíchem a radostí. Na druhou stranu má v sobě dostatek pochopení plynutí života a smíření, že je mnohem pozitivnější ve své síle, než kdejaké ejchuchu.

Už se těším, až si nechám venku padat sněhové vločky přímo do úst. Tahle kniha mi připomněla magii zimy!

čtvrtek 20. listopadu 2014

1q84: kniha 3 - haruki murakami



www.kosmas.cz
Když jsem v létě přečetla knihu 1 a 2,  měla jsem pocit, že si potřebuji od Murakamiho odpočinout. Pořád se mi atmosféra jeho knih líbila a četly se mi dobře, ale postrádala jsem nadšení z jeho tvorby. Kniha 3 mě ale k tomuto výbornému japonskému autorovi vrátila. Z toho se dá tedy očekávat, že moje hodnocení bude veskrze pozitivní. 

Název: 1Q84: kniha 3
Autor: Haruki Murakami
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání originálu: 2010
Rok vydání překladu: 2013
Překlad: Tomáš Jurkovič
Počet stran: 468



Kniha pokračuje tam, kde jsme minule skončili. Dále se pohybujeme ve světě 1Q84, prožíváme ho prostřednictvím Tenga a Aomame. Navíc nám ale přibývá postava Ušikawy, který má z příkazu náboženské organizace Předvoj vypátrat Aomame. Vytuší nejasné spojení mezi Tengem a Aomame a pověsí se jim na paty. Celá tato špionážní zápletka je překvapivě statická, protože každá z postav v určitou chvíli svého příběhu čeká někde zavřená a snaží se vydržet svůj stereotypní život, ke kterému je po určitou dobu z nějakého důvodu donucena. Ukazuje to určitou paralelu v příbězích a postavách, které se potýkají s podobnými obtížemi.

Přidání třetí postavy má svůj význam. Přidává knize na zajímavosti, protože jak nejspíš každý tuší, linky Aomame a Tenga se postupně přibližují a třetí strana - doslova pozorovatel, dodává knize šmrnc. Navíc je Ušikawa pozoruhodně negativní postava, která je opět tak perfektně nečernobíle vykreslená, až ho se přívlastku negativní při jejím popisu zřeknete. Přesně toto mám na Murakamiho knížkách ráda, mám dojem, že málokterý autor vyvolává tak silný dojem objektivního vypravěče.

Příběh je srozumitelný a přehledný. Pro mě byl trochu šok konec - byl tak nemurakamiovský! Opravdu bych nečekala natolik uzavřený závěr. Já si ho logicky vyvodila a tím spíš mě zarazilo, že k němu opravdu došlo. Jistě, nesčetně mnoho záhad zůstalo nevyjasněných a rozhodně je stále nad čím dumat, svět 1Q84 se nám neodkryje, ale takové Murakamiho knížky neznám. Nemyslím, že by to bylo na škodu. Stále mi může vrtat hlavou, co Hlasy, Fukaeri, Kavana, Little People a další. Navzdory tomu, že se v knize hodně čeká, jsem neměla pocit, že by mě tempo uspávalo, četlo se mi to velmi dobře.

Z mého pohledu autor v 1Q84 přidal na násilnějších a temnějších tématech. I tady se potkáváme se smrtí, vraždou. Zaráží mě, jak jsem z jeho pera schopná tyto scény bez potíží snášet. Asi je to proto, že nehraje na city, ale na objektivní popis. Je mi to sympatické. Kniha na mě působí i bez toho, abych se u ní nějak emočně vyždímala.

Po knize 1 a 2, která byla dobrá, mě kniha 3 utvrdila v tom, že 1Q84 je perfektní čtení a od Murakamiho si nemusím držet odstup. Dobře, že tak, poněvadž jsou teď v knihkupectví další kousky, kterých se nemohu dočkat.

Co vy? Četli jste nebo se na to chystáte? A jaký máte vztah k Murakamiho tvorbě?

pondělí 17. listopadu 2014

proč ráda čtu

bohužel zapomenutý zdroj z deviantartu
Myslím, že stejně jako většina knihomolů, jsem nadšená do knížek již od chvíle, co jsem rozklíčovala posloupnost písmenek. Možná jsem knížkám propadla ještě dříve. To když nám je maminka a tatínek četli před spaním a my s bráchou, neutišitelná písklata, jsme je opravovali, když se pokusili příběh zkrátit, protože jim samotným se klížila víčka. Byli to Lady a Tramp, Tatínku, ta se ti povedla a tak dál.

A proč ráda čtu? Málokdy si tuto otázku pokládám. Ale teď jsem měla chuť se v ní porýpat.

 Jsem snílek. A ač si někdy vzdychám, ať už se mi sny naplní, vím, že ta snaha předtím a těšení se má své kouzlo. Nevděčnice totiž zapomínám, že kolikrát si žiju svůj sen. Samozřejmě je to krásné, ale nikdo při snění nezvažuje ty méně komfortní aspekty prožívání vysněné pohádky - pořád musíte doma uklidit, vstát z postele, když se vám nechce, překonávat se. Mám se teď velmi dobře. Jsem spokojená, dělám věci, které mě baví, škola se pro mě s bakalářkou stává výzvou, mám kolem sebe úžasné a inspirativní blízké. A přes to všechno potřebuji snít. Trochu se zmítám v tom, jaké mám cíle. Dost se mi mění. V malých cílích mám jasno, ty větší se mění tak často, že jsou to vskutku jen drobná zasnění. Ale ponořit se do světa, kde je všechno úplně jinak, představovat si sebe samou v podobných rolích, inspirovat se dokonalými postavami, nacházet v nich své vlastní chyby a vidět, jak je ony překonávají - to všechno je mi nezaměnitelným odpočinkem, poučením, inspirací.

Alice ze Třetího přání mě naučila nosit každou (nejen) náušnici jinou.

Postavy Josteina Gaardera mi připomínají, ať se nezapomínám divit.

Spisovatelé, jejichž knížky jsou pro mě až příliš náročné mě vyzývají k tomu, abych se posunula někam, kdy alespoň trochu z jejich myšlenek pochopím.

Neobvykle napsaný Dědeček mě inspiroval k pokusům hrát si se slovy.

Díky Fulghumovi vím, jak na limeriky.

Mám svého Tygra, protože mi Saroyan ukázal, jak na to.

Dovedu si jednu ze svých úzkostí pojmenovat jako neschopnost unést Nesnesitelnou lehkost bytí.


Zamilovala jsem si první republiku, protože během té žil ten nejfantastičtější sluha Saturnin a já si chci udělat svůj život natolik činorodý i bez jeho pomoci.

Nepřestanu toužit po tom, aby Bradavice skutečně existovaly a já se tam podívala. Nechápu, proč mi v mých jedenácti letech zapomněli poslat dopis!

 Jednou chci být hrdá a nad věcí jako Elizabeth z Pýchy a předsudku, svá jako Skeeter z Černobílého světa a hlavně - při tom všem nezapomenu na to, že jsem hlavně a především Pipi Dlouhá Punčocha.


 Mám ráda knížky, nechávám se jimi utvářet.

http://tatucya.com/2011/08/20/hoppipoppi/


Jak to máte se čtením vy? Byli jste častými návštěvníky knižních světů už od malička? Nebo jste prožili nějaký průlom? A v čem vás knihy inspirují?

čtvrtek 13. listopadu 2014

krajiny vnitřní a vnější - václav cílek

Ještě před třemi lety pro mě byla krajina kulisou, jíž jsem nevěnovala velkou pozornost. Buď se mi mé okolí líbilo, nebo ne. Tím to haslo. Až když jsem začala studovat v Brně, začínala jsem pociťovat rozdíl v působení okolí. Když se kolem vlaku, kterým jsem se vracela zpátky, začala krajina vlnit a kopcovatět, věděla jsem, že za chvíli dorazím domů. Spojila jsem si i drobné úzkosti, které na mě nevysvětlitelně padaly při delším pobytu v rovinatých místech a vztah člověka a krajiny mi začal dávat smysl.

kosmas.cz
Název: Krajiny vnitřní a vnější
Autor: Václav Cílek
Nakladatelství: Dokořán
Rok vydání: 2003
 Počet stran: 272

Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu - přesně tento popis ve mně vyvolal dojem, že je ta kniha přímo pro mě. Je o krajině, jejíž vnímání se ve mně nedávno zrodilo, dle tohoto podtitulu mám dojem, že bych mohla objevit spoustu zajímavých obratů a náhledů na naše okolí. Všechno mluvilo pro.

Myslím, že jsem se ve svých očekáváních až tolik nezmýlila. Kniha je skutečně neskutečně zajímavě napsaná. Autor se pohybuje někdy snad i na hranici básnického vyjadřování. Navíc spousta přirovnání je neskutečně nápaditých. Myšlenky o krajině jsou zabalené do tak hezkého slovního hávu, že mám chuť je číst, i když je nechápu.

A ano, tady se dostávám k menšímu negativu této knížky, které je ale spíše nedostatkem mým. Bohužel nejsem osoba dostatečně vzdělaná v oblastí geologie a nejspíš i dalších věd, některé zážitky s krajinou ještě nemám, a tudíž jsem z knihy pochopila zdaleka ne všechno. Něco je jen o znalosti odborné terminologie, příště bych si tedy možná vystačila s vyhledávačem a také se na to při druhém čtení chystám. Jiná poznání ke mně ale musí přijít časem, stejně tak jako přišlo vnímání krajiny. Považuji to za jistou výzvu, chci zkoušet pochopit i další pasáže knihy, protože části, které mě oslovily mě zasáhly a měla jsem pocit, že je někdo psal s cílem, abych si je přečetla zrovna já. Kniha mě tedy oslovila natolik, že si ji chci nechat někde po ruce a po malých částech to s ní zkusit znovu.

Václav Cílek je geolog a ve své knize se zdaleka neomezuje na poznání krajiny z hlediska svého oboru. Naopak ji vnímá jako člověk a dodává znalosti z pohledu vědce. Nejsem si jistá, do jakého žánru zařadit všechny krátké texty, ze kterých je kniha složená. Jsou to zamyšlení, příběhy, deníkové zápisky - zkrátka různorodé texty o krajině. Z každého jednotlivého byste si měli něco odnést. V první části o krajinách vnějších to budou prohlédnutí o krajinách, které nás obklopují, v části druhé o krajinách vnitřní to bude více o nás a o duši.

Najdeme zamyšlení o paměti řeky a s ní souvisejících povodních, texty o zelených mužíčcích v architektuře, názor na to, zda je česká krajina spíše mužská či ženská a nesčetně odkazů na místa v Čechách, ohledně kterých musím většinou zahanbeně přiznat, že je neznám.

Navzdory mým nepochopením je to rozhodně výjimečná kniha a vyvolává ve mně touhu dívat se kolem sebe a vnímat a učit se, abych někdy pochopila. Pokud někdy budete mít touhu přečíst si něco o krajině, vazbách člověka (a nejen jeho) na ni a o duši, zkuste to. Nepochybuji, že vám kniha mnohé předá. A taky jděte na procházku nebo jeďte vlakem a dívejte se! Je to skvělé, že?

"Nikdy se nedozvím, v co věří jelen, ale respektuji to a mám k tomu hlubokou úctu." (Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější)

pondělí 10. listopadu 2014

na zahřátí při pošmourném podzimním dni

Podzim a potažmo i zima jsou období, ke kterým patří hrnek horkého nápoje a zachumlání se až po uši. A já to mám takhle moc ráda. Nejlépe, když si zrovna hřeji prokřehlé nohy u topení a prsty mi pomalu rozmrzají obepínajíc krásně teplý hrníček. Každému knihomolovi je hned jasné, že k dokonalosti pro tuto chvíli zbývá ještě ta pravá kniha. K jakému nápoji kterou? 

Rooibos s mlékem - Diamanty od Kerstin Gier

Tak tohle je můj oblíbený podzimní nápoj. Je jemnější, než kdybych si mlékem dochutila čaj černý, zároveň má v sobě zemitost spadaného podzimního listí. Kde se pije čaj s mlékem? Anglie! Pojďme na to ale s trochu jemnějším dozvukem a milým, prostým příběhem a máme nápoj stvořený pro Rudou jako rubín, Modrou jako safír a Zelenou jako smaragd. Spolu s knížkami od Stephanie Perkins řadím tuhle trilogii k mým oblíbeným oddechovkám, stejně tak jako si ve chvílích klidu dopřávám rooibos s mlékem. Chcete-li si odfrknout a pousmát se nad pěknými řádky, nemůžete sáhnout vedle.

Černý čaj - Prázdné místo od J.K.Rowling

Tak silný a temný, že už ho ani nemám ráda. A přesně takové je Prázdné místo, pochmurné jako podzim nad ránem s hrnkem černého čaje. Je silné, působí, ale pro mě už je to příliš na to, abych si knihu zamilovala. Třeba je Rowlingová pro dospělé tou pravou pro zaplnění prázdného místa v knihovničce všech milovníků silných a temných věcí.




Zelený čaj - Pravidla moštárny od Johna Irvinga


Zelený čaj je ráno. Poněkud trpké, protože se nechce z peřin, ale krásné a svěží, s příslibem probuzení a jedním hlubokým tónem. Mám ráda rána. Stejně tak jako mám ráda Pravidla moštárny. Je to ranní kniha, pronikavě krásná jako rozbřesk s úžasnou hloubkou, dává rozprostřít příběhu natolik nečernobílému a fascinujícímu.




Černý čaj mlékem - Anglické listy od Karla Čapka

Tady není co řešit. Čaj s mlékem je jasná Anglie. Mimochodem znáte tento obrázek?


 
reddit.com

V něčem je tento suše vtipný obrázek pěkně sedící k Anglickým listů. Čapkovy cestopisy zdaleka nejsou jen místopisné, hodně se zanořují do povah národa. Z určitého pohledu je tu plno stereotypů, ale vždy jsou podány tak, že nikoho neuráží. Čapek i stereotypy dovede popsat mistrně a neurážlivě. Obzvlášť doporučuji jejich rozhlasové zpracování. Již jsem o něm něco napsala.



Zázvorový čaj - Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové

Štiplavý a krutý, vyštípe vám z krku i toho posledního bacila, přičemž Vyhnání Gerty Schnirch z vás vyštípe spoustu emocí. Velmi emotivní, smutný a drsný válečný příběh. Zázvorový čaj si po něm dáte ještě jednou, aby vás trochu zahřál poté, co vám z knihy bude běhat mráz po se Kateřině Tučkové v knihách stává. Je to ale pěkná kniha. Doporučuji ji požívat oslazenou medem.

Svařák - Malá vánoční povídka od Ludvíka Aškenázyho

Svařák jsou už jasně se blížící vánoce. Prohřejete si o něj prokřehlé prsty a okolo vás budou vánoční kapři a jiné symboly vánoc. Stejně tak i v této knížce.
Malý chlapec se  o vánocích ztratí. Potká se s čerty, lampářem a jinými postavami. Vánoční Praha získává nečekané kouzlo. S trochou nadsázky jde o Malého prince z českého prostředí. Alespoň náladou. Příběh výborně zdramatizovalo Divadlo v Dlouhé jakožto Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Jděte, pokud budete mít příležitost, neprohloupíte. Navíc si v příběhu naleznou své jak děti, tak dospělí.


Ohřátý jablečný mošt se skořicí - cokoliv od Fulghuma

Pokud na vás padnou podzimní chmury, je tu jednoduchá záchrana. Ohřejte si jablečný mošt, přidejte špetku skořice na zahřátí duše a přečtěte si Fulghuma. Ať už to bude Mateřská školka, Ach jo, Už hořela nebo kterákoliv jiná knížka, neprohloupíte. Účinek je zaručený. Tyto fejetony jsou moje první pomoc po nočních můrách, vždy je mám někde poblíž.



Co vy a podzimní čtení? Čím podporujete/zaháníte tu sychravou pozdně podzimní náladu? A čím si přitom zahřejete prsty?



čtvrtek 6. listopadu 2014

jak mi starbucks zachránil život - michael gates gill

jarmik.pise.cz
Už nevím, kde to bylo, ale četla jsem na tuhle starbucksovou agitku samou chválu. Že prý výborná oddechovka s přesahem k něčemu víc, poučná knížka a blablabla. Můj názor se trošku liší. Nějak mě tahle variace na to, jak se do sebe zahleděný boháč stal dobrákem vážícím si maličkostí, nenadchla.

 Název: Jak mi starbucks zachránil život
Autor: Michael Gates Gill
Nakladatelství: Columbus
Rok vydání překladu: 2008
Překlad: Jiří Martínek
Počet stran: 248

Jedna věc se téhle knížce musí nechat - je perfektně uzpůsobena k tomu, aby upoutala. Má jednoduchou, čistou obálku, poměrně vtipný název, pěkný podtitulek. Na mě to zabralo. Sice mi zůstalo její jméno na seznamu knih k přečtení poměrně dlouho, ale dostalo se na ni. První dojem z knížky byl dobrý, vazba byla pěkná, sazba také, krátké textíky psané na kelímky ve Starbucks také dělaly dobrý dojem. Pak to ale vázlo.

Nemůžu tvrdit, že by se kniha četla těžce. Přes všechny své nedostatky byla skutečně čtivá. Sice bylo poznat, že autor není veliký spisovatel, je velmi ovlivněný svou předchozí prací v reklamě a některé pasáže o práci v kavárně píše spíše jako manuály, ale nepůsobilo to velikou škodu na dynamice knihy. Někdy se v retrospektivních vyprávěních nitka mírně zadrhla, ale nešlo o nic zásadního.

S celou dějovou linkou to už bylo slabší. Příběh napraveného sebestředného boháče, který se naučí radovat ze života a váží si práce v kavárně působil sice autenticky, ale mám pocit, že nepřinesl nic moc nového. Sice se snažil působit jako motivační literatura, ale bohužel tím hůř. Odfláknutá korektura, kdy se na několik stránkách objevily i chyby ve shodě přísudku s podmětem, knize v lepším dojmu také moc nepomohla.

Nerada knížky jenom kritizuji, ale opravdu mě nenadchlo až nepřirozené nadšení hlavní postavy novou prací a celým Starbucks, nepříliš vtipné pasáže, které asi směšné být měly a hlavně několikrát opakované motivační řeči. Jistě, někdy do textu sedí, ale tady kvůli častému opakování ztrácely na trefnosti, příliš na mě nepůsobily a nedělaly knize dobrou službu. Navzdory tomu všemu se kniha četla hezky a přečetla jsem ji od začátku do konce.

Bohužel bych vám tedy tuto ódu na Starbucks nedoporučila, ale na druhou stranu to není tak špatné čtení. Jen jsem na něm krom dobré čtivosti nenašla nic navíc.




pondělí 3. listopadu 2014

statistická pravděpodobnost lásky na první pohled - jennifer e. smith

www.kosmas.cz
Když jsem byla nedávno nemocná, chtěla jsem si přečíst knihu, nad kterou nebudu muset moc přemýšlet a užiju si ji. Vynořila se mi mlhavá vzpomínka na pěknou romantickou knihu s originálním názvem Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled, zrovna byla v knihovně na polici a už jsem si ji nesla domů. Kniha splnila má očekávání odpočinkové literatury, jinak ji ale moc chválit nemohu.

Název: Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled
Autor: Jennifer E. Smith
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2012
Překlad: Veronika Volhejnová
Počet stran: 222

 Na první pohled není knize co vytknout. Nápaditý název a vydařená obálka slibují pěknou romantickou knížku, u které si odpočinete. Navíc díky dobrému prvnímu dojmu čekáte, že to bude opravdu dobrá náladovka.
Pak už to jde ale trochu z kopce. Celý příběh se odehrává během 24 hodin, což nedává příliš prostoru pro velkou zápletku. Hadley letí do Londýna na svatbu svého otce. Ještě stále se nesmířila s tím, že si její otec našel jinou ženu a tak se na tuto událost vůbec netěší. Jako na potvoru se proti ní všechno spikne a shodou mnoha nešťastných náhod jí uletí letadlo. Na letišti se potká s přitažlivým Britem Oliverem, přičemž zjistí, že spolu letí jedním letadlem.

Už tušíte jak to celé dopadne? Příběh je pěkný, prostý, ale mám dojem, že by v sobě mohl vykřesat něco, pro co si ho zapamatujete. Od knížky tohoto typu nečekám komplikované zápletky, ale je dobré, když mi kniha utkví v paměti a kvůli něčemu blízkému si ji zamiluji. Tady se mi to nestalo. Charaktery  postav se mi vykouřily z hlavy ani ne den po přečtení. To není moc dobrá vizitka.

Největší vada knížky je podle mě nepodchycený styl vypravování. 3. osoba, přítomný čas a na můj vkus ne úplně dobré zpracování. Stávalo se mi, že jsem se neorientovala, zda zrovna mluvíme o Hadley nebo o Oliverovi. Nevím, jestli je to chyba překladu nebo autorky, ale myslím si, že v tomto směru by se na knize dal odvést kus práce.

Oceňuji přidanou hodnotu příběhu - vyrovnávání se s rozpadem rodiny a přijetí faktu, že jsou i přesto oba Hadleini rodiče šťastní. Knížku považuji za příjemnou oddechovku, ale pokud si chcete přečíst knížku o lásce, myslím, že máte z čeho vybírat a krom originálního názvu a pěkné obálky vám tato nemá oproti ostatním co víc nabídnout, určitě najdete mnoho zajímavějších. Na druhou stranu ji nejspíš přečtete za jedno odpoledne a nudit se nebudete.

čtvrtek 30. října 2014

na chesilské pláži - ian mcewan

S Ianem McEwanem jsem se poprvé potkala prostřednictvím Pokání, které se záhy stalo mou oblíbenou knihou. Po delší době jsem tedy s velikou zvědavostí sáhla i po dalším díle. Příběh o svatební noci z doby, kdy milování bylo ještě synonymem lásky, pro mě nebyl příliš lákavý popisek, ale zkusila jsem to a nelituji.

 Název: Na Chesilské pláži
Autor: Ian McEwan
Nakladatelství: Odeon /moje oblíbená edice Světová knihovna/
Rok vydání: 2007
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Počet stran:  128



 S Edwardem a Florence se setkáváme v hotelovém apartmá, kde právě večeří krátce po své svatbě. O sexu toho více neví, než ví. Edward se nemůže dočkat a zároveň ho děsí možnost selhání. Florence se představa sexu hnusí, v ničem jí nepomohly uklidňující rady z příručky pro nevěsty. Společné mají v tu chvíli jenom to, že se oba snaží předstírat, že vše probíhá jak má, že jsou oba sebevědomí dospělí, kteří si naplno užívají svobody, kterou jim jejich zpečetěný vztah dává.

Kniha velmi podrobně popisuje onu svatební noc. Prosím, nepředstavujte si to jako erotickou literaturu. Veškeré popisy jsou sice velmi přesné a podrobné, až mě zaráží, jak některé pasáže psané z ženského pohledu mohl napsat muž, ale nic erotického na nich není. Naopak jsou všechny situace zarážející a z dnešního pohledu až komické. Celá tato intimní chvíle je překvapivě přesvědčivým obrazem doby, kdy se o sexu a intimitě zarputile mlčelo.

Vyprávění je proloženo obsáhlými retrospektivami do života obou hlavních hrdinů. Ty nám dávají poznat motivy jejich jednání a také jejich charakter. Ve vyprávění se střídá pohled Florence a Edwarda. Díky tomu vidíme, jak většinu odehrávajících se okamžiků odlišně vnímají a jak si partnerovo chování vykládají tak, jak on chce, aby si ho vykládali, ale přitom to s realitou uvnitř jejich nitra nemá nic společného. Oba si nasadili masky a odmítají vystoupit z role dokonalých partnerů.

Nejvydařenější na knize je závěr. Ten mi vyrazil dech. Všechno, nad čím se člověk v průběhu knihy zamýšlel se mu spojilo, chápala jsem, proč kniha vyústila právě takto, ale při čtení mě takový konec opravdu nenapadl. McEwanovi se podařilo za tímto krátkým románem perfektní tečku.

Dynamika díla je perfektní. Pustíte se do čtení a textem proletíte. Jenom se divíte, jak mohl autor celé téma vyždímat do poslední kapky v tak krátkém rozsahu. Pak jen sedíte, nemáte co dodat a je vám špatně. Ani ne ze syrovosti popisů, ale ze všech kdyby, která by příběh udělala snesitelnějším.

Teď s odstupem mám dojem, že na mě tato kniha udělala ještě větší dojem, než Pokání, které se mi sice pěkně četlo, ale působilo na mě prostřednictvím silného a propracovaného příběhu. Tady to s příběhem není tak žhavé, ale přesto se kniha dovede strefit přesně tam, kam má.

Není to žádné lehké čtení, na duši vám z něj bude spíše těžko, ale tenhle kraťoučký román skutečně stojí za to. Už jen proto, aby si lidé uvědomili, jak je ve vztazích důležitá upřímnost.

pondělí 27. října 2014

vzkaz ze severu

Mám zrovna období návratu k dětským knížkám. Obzvlášť ráda se teď vracím k Josteinu Gaarderovi. Na stránkách Albatrosu jsem si v souvislosti s jeho novou knihou a plánovanou cestou do České republiky přečetla tento krásný dopis.
http://www.albatrosmedia.cz/jostein-gaarder-zdravi-ceske-ctenare.html

Myslím, že stojí za přečtení. Moc bych si přála, abychom v sobě všichni měli napořád tenhle kousek dětského údivu, který na panu Gaarderovi tak obdivuji.

Zvažuji, že bych tohle své navrácení mohla někdy sepsat do obsáhlejšího článku, kde bych vám popovídala, jak jsem prožila dětství s Enid Blytonovou, Astrid Lindgrenovou a samozřejmě s Harry Potterm.

Jak se vám dopis líbí? A vracíte se rádi ke svým oblíbeným dětským autorům?

sobota 25. října 2014

obrázkové knížky (nejen) pro děti

www.ceskatelevize.cz

Knížky Petra Síse a Dědeček Tomáše Zahrádky


Mám slabost pro knížky, kde je málo textu a namísto písmenek mluví obrázky. Rozplývám se nad knížkami Petra Síse. Jsou nádherně propracované a obrázky bych si nejraději vyvěsila na stěnu. Podle Sísova obrázku je na pražském letišti obraz muže na počest Václava Havla. To už vám něco říká?

Všechny jeho knížky jsou pokreslené v podobném duchu a vy nevycházíte z údivu. Jsou primárně určené pro děti, však za ně také Sís dostal cenu Hanse Christiana Andersena, ale myslím si, že svou hloubkou v sobě mají mnohé i pro dospělé čtenáře/obdivovatele obrázků. Však si zkuste nějaké jeho obrázky vyhledat, zaručuji vám, že se budete také rozplývat. Nebo v knihkupectví nahlédněte do jeho čerstvě vydané knihy o životě Exupéryho a dostanete chuť si všechna jeho díla pořídit.


chrudimskenoviny.cz

Včera jsem v knihovně narazila na knihu v podobném duchu. Je v ní mnohem více textu, ale její grafická propracovanost mi připomněla právě Sísovy knížky. Jedná se o knihu Dědeček od Tomáše Zahrádky s ilustracemi Jiřího Stacha. Sice tu mnohem větší roli hraje text, ale obrázky jsou také fascinující a mám chuť každou chvíli knížkou listovat. Příběh s trochu tajemnou a snovou atmosférou se proplétá s kouzelnými ilustracemi a vy máte chuť si vzít poučení z dědečka a také dělat svět lepším. Vyprávění je minimalistické, neobsahuje žádné vzletné popisy a věty, ale o to lépe působí. Navíc je vyšperkované vtipnými jazykovými narážkami a opravdu mě bavilo. Otevřený konec vás navíc nechá pobýt si v kouzelném dědečkové světě ještě o trochu déle, když přemýšlíte, jak to mohlo být dál.
www.goout.cz


Skutečně jsem si tohle obrázkové čtení užila a vy byste ho měli taky zkusit. Po všech knihách plných písmenek je tohle osvěžující zastavení a čas na nádech. Dýchejte zhluboka a nechte knihy působit na vaši dětskou duši.

středa 22. října 2014

kouzelný kalendář - jostein gaarder

artforum.sk

V obchodech na vás útočí Mikuláši a vánoční ozdoby už od té doby, co skončily akce "Škola volá", tak jsem si říkala, že se tomuto trendu podřídím. Ale půjdu na to trochu méně komerční formou.  Díky knížce jsem se už začala těšit na Vánoce a chtěla bych k vám tedy přenést trochu té vánoční nálady a také tip na zajímavý příběh.
Nejsem věřící. Minimálně ne ve smyslu hlášení se k nějaké církvi nebo sympatizování s ní. Ale Vánoce mají svého ducha, kterého mám moc ráda. Ať už je to oslavování narození významné osobnosti, o jejíchž činech si lidé povídají dodneška a hledají v nich ponaučení, nebo ať už slavíme zimní slunovrat.
Krátkou dobu po setkání s fanatickými křesťany jsem Vánoce neměla moc ráda, ale pak jsem se rozhodla, že Vánoce pro mě mají můj vlastní význam a ten je mnohem důležitější. Nenechám si zkazit vzpomínky na ty nejkrásnější zimní dny, co jsem zažívala v dětství. A tak se zase nadšeně těším na Ježíška a přemýšlím, jak dělat ostatním radost. A taky vzpomínám, jak jsem si v knihovně půjčovala knížky o tom, jak se Vánoce slaví v jiných zemích a říkala jsem si, že je dobře, že jim tam dárky obstarává někdo jiný, než je Ježíšek, protože by se chudák musel sedřít.
A tohle všechno jsem vám musela povědět, abych se dostala k tomu, že mě mrzí, že jsem tehdy nenarazila na pěkné vánoční dílko od mého oblíbeného Josteina Gaardera.

Josteina Gaardera možná znáte jako autora Sofiina světa nebo Dívky s pomeranči. Píše obvykle knihy pro mládež a pro děti, přičemž do příběhů vetkává filosofické nitky. Dovede vytvořit pěkný příběh, prostřednictvím kterého vás nutí k zamyšlení. A nakonec zjistíte, že obsahem knihy tentokrát nebylo jen vypravování osudu nějakého dítka.

Kouzelný kalendář je příběh Vánoc. Jáchym dostane starý adventní kalendář, ve kterém by měl nacházet každý den obrázek související s Vánoci. 1. prosince ráno ale zjistí, že krom obrázku je do kalendáře vložený i papír s příběhem o pouti do Betléma. Každé prosincové ráno tedy Jáchym zvědavě otevírá okýnka v kalendáři a noří se do příběhu o andělech, Ježíši a historii křesťanství. Zároveň se vynořují tajemství o dívce Elizabeth, jejíž osud je v příběhu popisován.

Gaarder nejspíš s oblibou prolíná příběhy na papíře s knižní realitou. Velmi podobně je vystavěný Sofiin svět, stejně tak i Dívka s pomeranči. V jedné dějové lince sledujeme, jak probíhají obyčejné dny dítěte, které si čte druhou dějovou linku - obvykle dopis. A na konci nalezneme nějaké slabší či silnější propojení těchto příběhů. Forma je to funkční, pěkná. Každá linka sama o sobě by knihu neunesla, dohromady to zvládají obstojně.

Nebyla jsem si jistá, jestli se mi příběh o putování do Betléma bude s ohledem k mé nevíře zamlouvat. Nejvíce zdůrazňované myšlenky ale poukazovaly na aspekty víry, které jsou důležité i pro nevěřícího člověka a byla to naopak pěkná procházka po historii křesťanství. Kdybych měla v tomto směru více znalostí, možná bych pochopila vícero narážek. Celá otázka víry je prezentovaná s takovou pokorou, že věřím tomu, že se nemůže nikomu znelíbit.

V jiných knihách se podle mého názoru podařilo Gaarderovi vytvořit lepší příběh. Celé tajemství této knihy bylo příliš jednoduché a poměrně předvídatelné, takže mě nehnala kupředu zvědavost a napětí. Myslím, že v mých očích mnohé zachraňovala atmosféra Vánoc. Četla jsem s úsměvem, ale bez velikého nadšení. Nejsem si tedy jistá, jak by zvládla zaujmout dítě, jehož pozornost je spíše slabší než moje. Na druhou stranu mají děti větší nadšení pro Vánoce, takže to na ně ona atmosféra třeba zvládne uhrát ještě mistrněji.

Kniha je pěkná a dočkáte se v ní obvyklé gaarderovské porce myšlenek. Po příběhové stránce jí ale mnohé chybí, takže pokud chcete s Gaarderem začít, určitě raději sáhněte po jiném díle. Jestli ho máte rádi už teď, není čeho se bát, knížku si s radostí přečtěte. Mně knížka předala pár smířlivých a pokorných myšlenek vůči křesťanství a hlavně pár nápadů na vlastní adventní kalendář. Určitě jsem si ji ráda přečetla, začala jsem se těšit na Vánoce, ale podruhé se k ní asi nevrátím.

neděle 12. října 2014

pěna dní - boris vian

www.babelio.com
Je to už dlouho, co jsem tuhle nejmelancholičtější knihu začala číst. Dostala jsem ji v krásném paperbackovém francouzském vydání, kde jsou v rozích stránek natištěné postavičky. Když knihou listujete, tak si dávají pusu. Rozplývám se nad tím ještě teď.

Začala jsem ji nadšeně číst, protože to je prý kniha jako stvořená pro mě. Četla jsem, byl tam nějaký Colin, co nic nedělal a měl kuchaře, který vařil jídla, jejichž názvům jsem vůbec nerozuměla. Měl kamaráda Chicka, který byl zamilovaný do Alise a měl ho s někým seznámit. Jak vidíte, měla jsem velmi kusé informace a nemohla jsem knížku docenit, protože jsem ve francouzštině nemohla vstřebat to, co vytváří kouzlo této knihy. Nedokázala jsem zachytit surrealitu Paříže, ve které se příběh odehrával. A tak L'écume des jours skončila v knihovničce s tím, že někdy příště.
Jenže pak se mi náhodou do ruky dostal český překlad. Velmi často beru do rukou knihy, které jsem už četla - chci do nich nahlédnout, připomenout si, jakou měly sazbu, jaké byly na dotek jejich stránky a jakým odstavcem vlastně začínaly. Začetla jsem se do první stránky a měla jsem jasno. Tohle ve francouzštině číst nemůžu. Tady musím vstřebávat úplně něco jiného, než jen příběh. Pěna dní se nečte, pěna dní se vstřebává všemi smysly a tou nejzjitřenější obrazotvorností! Voda z vany se vypouští nájemníkovi pod vámi přímo do kredence, světlo stéká na podlahu v kapičkách, kde si s ním hrají domácí myšky, říz česneku se dodává tím nejostřejším brouskem a večeře z vodovodního úhoře se zapíjí pianococtailem - prostě si zahrajete tu vaši jazzovou melodii a dostanete ji namíchanou ve skleničce. Jak prostě bláznivé! Pochopila jsem, že tuhle knihu jako kdyby někdo psal přímo pro mě.

Přiznám se, že pak mé nadšení trochu opadlo. Pořád jsem se s nadšením nořila do tohoto světa. Ale obávám se, že krom narážek na Jean Sol-Partra, filosofa, jehož díla a předměty nadšeně sbírá za Colinovy peníze Chick a zanedbává pak svou drahou Alise, jsem toho musela spoustu minout. Věřím tomu, že kniha má ještě spoustu dalších společenských, snad i politických narážek, které já nejsem schopná zachytit. Třeba to zvládnu při příštím přečtení. Pro tentokrát jsem si jen užívala jízdu tou na hlavu postavenou Paříží.

Celému příběhu postupně ubývá na barvách, chladne a začne vám z něj být smutno. Paříž ztrácí na lesku a ani květiny u nemocné Chloé to nezachraňují. Při čtení se trápím tím, jak svět ztrácí spolu s vaším neštěstím tolik své krásy. Až se na to ani myška z Colinovy chodby nedokáže dívat.

Já se na tuhle knihu podívala moc ráda. Pro mě je především obrazem toho, jak je krásný svět ve světle lásky a jak ztrácí na barvách se strachem o ni. Nejspíš tam budou i další společenské narážky, ale o těch třeba po dalším přečtením. Mně by ta rovina - o lásce - stačila. Myslím, že je to jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších příběhů o lásce, které jsem kdy četla. S ohledem k tomu, jak obrazová je tato kniha (chápejte, opravdu se mi promítá za víčky, ilustrace jsem tam krom líbajících se panáčků neměla), by mě velmi zajímalo, jak se tvůrci chopili jejího filmového zpracování. Ale asi ho chci vidět spolu s někým, nechce se mi pak plakat v pokoji samotná.


pátek 10. října 2014

isla and the happily ever after - stephanie perkins

amazon.com
Nic naplat, s mojí angličtinou je to špatné. Ani ne před týdnem jsem se pokusila vyslovit nějakou rádoby inteligentní větu a vzápětí jsem litovala, že jsem raději nemlčela. Zkrátka se dostávám do začarovaného kruhu - už neumím anglicky, tak se stydím mluvit. Tragédie. Abych trochu ulevila svému svědomí, oprášila jsem zase duolingo - znáte někdo? A také jsem se rozhodla si přečíst něco jednoduchého v angličtině.
Další záležitost, za kterou se stydím (a proč člověče - nejvíc k stydění je, že to nepřiznáš!) je občasná slabost pro dívčí romány. Inu, spojením tohoto a touhy po probuzení schopnosti něco vyžbleptnout anglicky jsem si sehnala třetí knihu z pera Stephanie Perkins.

Není třeba chodit kolem horké kaše, kdekdo už jste její Annu nebo Lolu četli. Třetí kniha je neméně skvělá a myslím, že se mi líbila nejvíc ze všech. Ústřední dvojicí knihy je Isla, se kterou jsme se okrajově mohli setkat v Polibku pro Annu a Josh, který byl tamtéž. Většina příběhu se zase odehrává ve známém prostředí Paříže, ale vidíme ji jinýma, méně ztracenýma očima. Myslím si, že knížka bude hned o něco zajímavější pro ty, kteří si v ní budou moci vychutnat jiný pohled na známá místa a oblíbené či neoblíbené postavy.

Isla je ze tří hrdinek těchto knížek asi nejpoutavější. Je chytrá, má své zájmy a není s ní nuda, ale na druhou stranu nemá jasně dané cíle a je velmi stydlivá. A právě v těchto pihách na kráse se mi líbila nejvíc, protože mi v nich byla nejbližší. I kvůli těmto Isliným vlastnostem se nakonec všechno v knížce tak zamotá, ale protože jsem Islu chápala, dovedla jsem si to představit, nebylo těžké přijmout na ní chyby a její postavu si oblíbit.
Právě tahle nedokonalost hlavních hrdinek se mi na knihách Stephanie Perkins líbí. Nejsou nám předkládány jako fantastické, dokonalé holky, jaké my nikdy nebudeme. A Joshe budete milovat stejně jako Isla, o tom není pochyb! Komu by neučaroval citlivý a dobrosrdečný umělec, který se nebojí jít si za svým.

Moc pěkně popsaná jsou i místa, kde se příběh odehrává. Je to Paříž, Barcelona, New York a vy máte chuť se všude podívat a zjistit, jestli Sagrada Família vypadá opravdu tak, jak byla popsaná v téhle knížce. Jestli je to opravdu barevné město, které bych měla navštívit. Mám velmi silné vazby na místa, kde se cítím doma, ale zároveň jsem nadšená, když se ve mě probouzí touha cestovat.

Nelituji toho, že jsem knížku četla v angličtině. Překvapuje mě, jak často postavy krčí rameny, přikyvují a kření se, v češtině mě to tolik nebije do očí. Četlo se to samo. Nevím, jestli jsem si rozšířila slovní zásobu, ale rozhodně mě angličtina netrápila a příliš nezpomalovala. Asi tedy nepůjde o nějakou jazykovou hitparádu a nedočkáme se Tolkienovských popisů, ale to bych ani nečekala. Pokud má databáze knih pravdu a český překlad názvu je Isla a věčné štěstí, jsem ráda, že jsem si dostatečně zafixovala název anglický. I s ohledem k narážkám v textu se mi líbí mnohem víc, je trefnější.

Máte-li tedy chuť se přiblble usmívat a óchat a áchat nad dalším skvělým klukem, nad krásnými popisy míst a předvídatelnou ale pěkně popsanou zápletkou (no řekněte, kdo z vás kdy v dívčích románech čekal nečekané zápletky), neváhejte. Já se hloupě culím ještě teď.








neděle 5. října 2014

1q84: kniha 1 a 2 - haruki murakami

literaryminded.com
Uvědomila jsem si, že někdy není jen na škodu psát recenze s odestupem, který mi umožňuje mírné vystřízlivění z knihy a větší prostor ke srovnání s dalšími díly, které jsem od onoho autora četla. Z prvotního nadšení z nového Murakamiho, kterého jsem zase hltala asi tak, jako talíř mých oblíbených brynzových halušek, jsem se probrala s uznáním dobré knihy, která ale příliš nepřekvapila a mnoho mi nepřinesla.
Můj příběh s Murakamim začal setkáním s Kafkou na pobřeží, kdy jsem se do jeho stylu zamilovala a propadla jsem magickému realismu. Jasné! Mít tak trochu jiný svět a v něm si žít ten svůj knižní příběh  je přeci paráda. Obecně mě baví víc světy, které s tím naším mají něco společného, než krásné, ale mně vzdálené Středozemě a Zeměplochy. Následoval Konec světa and Hard-boiled Wonderland, ve kterém mě zarazilo, jak se Kafkovi podobal, téměř se mu vyrovnal a opravdu mě bavil. Afterdark, Norské dřevo a další se mi líbily, ale hlubší dojem ve mně nezanechaly.
V 1Q84 se opakuje koncept dvou vzdáleně se prolínajících příběhů, který se mi velmi zamlouvá a mám ho opravdu ráda. Na druhou stranu už mě trochu unavuje, nepřekvapuje a vím, že s plynoucími stránkami se začnou ony dva příběhy nějakým způsobem prolínat. Stejně tak je Murakami stále stejně popisný, ale bez toho, aby to čtenáře nudilo. Vy prostě při čtení chcete každý detail toho pozměněného světa vidět!
Kamarádka mě vyděsila tím, že na ni Murakami působí trochu jak Coelho. Následně mi to objasnila tím, že si od něj člověk přečte jednu knihu a v těch dalších nachází věci podobné, až stejné. S čímž musím souhlasit. Na druhou stranu je jeho řemeslné zpracování knih tak perfektní, že se do nich zas a znovu vrhám s nadšením a něčemu jinému než knize jsem schopná se věnovat zase až po poslední stránce.
Příběh 1Q84 je rozhodně poutavý - Little People vyvolávají dost otázek a já jsem skutečně zvědavá, co se z nich v knize 3 ještě vyvrbí. Myslím si, že je zajímavě postavený a nenechává mě na pochybách o tom, že Murakamiho stojí za to číst.
Obě hlavní postavy jsou také zajímavě vykreslné - možná jsou s ohledem ke svému věku poněkud nedospělé, ale i to mi vyhovuje. Nevěřím totiž, že si každý dospělý připadá dospěle a přijde mi to tak v pořádku. Máme snad nárok na nejistotu a nedospělost v každém věku, ne? Mně se více líbila linka Aomame, mladé ženy rozumějící tajům lidského těla, ale ta o Tengovi, spisovateli a učiteli matematiky, mi také nepřišla k zahození. Já sama si v něčem Murakamiho představuji jako Tenga.
Výrazným prvkem knihy je náhled do problematiky sekt a jiných specifických skupin s pevně danými pravidly. Vše je popisné a nehodnotící. Moc si toho vážím, líbí se mi, že v knize vidím pohled z mnoha stran a hodnocení, pokud se k nějakému chci uchylovat, je čistě na mně. Mám tento koncept mnohem raději, než jakékoliv poučování, nejen v knihách.
 Z mého pohledu 1Q84 rozhodně zasluhuje vaši pozornost. Myslím, že svou kvalitou dýchá na paty mému nejoblíběnějšímu kafkovskému kousku, tak doufám, že se tento náhled po knize 3 nezmění.

pondělí 18. srpna 2014

divergence, rezistence, aliance - veronica roth

bux.cz
Divergenci už mám přečtenou poměrně dlouhou dobu. Potom, co jsem se podívala na film, jsem měla chuť si knížku připomenout a dostat se v příběhu dále. Pustila jsem se tedy do čtení znovu, oko mi padlo i na Rezistenci a Alianci a můžu teď tuhle sérii zhodnotit jako celek.

Nebudu zastírat, že proti Divergenci vcelku nic nemám. Frakce, výcvik ve frakcích, děcka tam žijí společně a zvykají si na nové prostředí - vždyť je to jak mé milované Bradavice. Uznávám, že intriky, házení to Jámy a souboje jsou z trochu drsnějšího soudku, než hodiny lektvarů se Snapem, ale myslím si, že mě to oslovilo i tak podobnou atmosférou. Byla to zkrátka Jáma namísto bradavické společenské místnosti. Bavilo mě pozorovat přerod Beatrice ve svobodnější dívčinu než u Oddanosti.

K dalším knížkám už mám ale poměrně veliké připomínky. Začněme ale tím pozitivnějším. Líbilo se mi, jak byl vykreslen vztah Tris a Tobiase. Autorka nám jej nevykreslila na růžový papír se spoustou kudrlinek, netočila se celá kniha jen kolem něj, postavy se zcela uvěřitelně zabývaly důležitějšími otázkami, které je zrovna v tu dobu sužovaly.

Celé odhalení původu frakcí bylo poměrně vydařené, myslím, že ho ale pokazilo zpracování. Celá série na mě působila dojmem, že autorka napsala první díl a pak až si rozmýšlela, jaké bude vyústnění příběhu. Promítlo se to do určitých nepřesností. Problémy, kvůli kterým se založily frakce souvisejí s agresivitou a přitom je jednou z frakcí Mírumilovnost - není to protimluv, mezera v příběhu? Navíc jsem měla dojem, že ani charaktery postav se nevyvíjely tak, jak by měly. Mezi prvním a druhým dílem byl přechod ještě poměrně plynulý, ale mezí druhým a třetím dílem charaktery postav poskočily někam úplně mimo a nepůsobilo to pěkně. Také se ze všech postav postupně stávali jen pěšáci ve špatně promyšleném příběhu. Všechny postavy se postupně oplošťovaly a ztrácely své já. Bez promyšleného vývoje a zachování základních rysů postav to prostě nejde! Důkazem této ztráty identit mi bylo i střídání vypravěčů ve třetím díle. Někdy jsem se nemohla zorientovat v tom, z jakého pohledu zrovna na svět nahlížím. To by se mi u vydařených postav nemělo stávat.

Oproti většině čtenářů mi nevadila ta jedna oběť na konci knihy. V rámci celé série byla spousta zbytečných smrtí, které na mě ale už vůbec nepůsobily, zvykla jsem si. A ta oběť poslední mi nevadila. Jinak si koncem ale nejsem jistá. Nedovedu si představit, že by popsaná společnost nechala Chicago žít tímto způsobem.

Z knih mám takový dojem, že nadpříběh nad městem a frakce jsou dva dobré nápady, které se ale nepovedlo skloubit příliš dobře dohromady a které nepřišly oba na začátku tvoření příběhu, čímž vznikla podivná směsice postrádající hlavu a patu. Po první, poměrně vydařené knize, se mi celá série jeví jako veliké zklamání.

čtvrtek 31. července 2014

plány na srpen

Zjistila jsem, že se mi nedaří vytrvale udržovat přísun článků. Sem tam mám nějaký záchvěv aktivity, pak delší dobu nic a zase se vrátím. Tak teď snad zase nastává to aktivnější období. A na co se v něm snad můžete těšit?
Ráda bych se podělila se svými dojmy o Divergenci, Rezistenci a Alianci. Pak se na chvíli rozplynu nad sérií Diamanty, která pro mě byla myslím první pozkouškovou oddychovkou tohoto léta.
A dál? Mám spoustu rozečtených knížek - lákavě vypadající Pěnu dní, kterou se mi někdo trefil do vkusu, zatím nepříliš poutavou Dunu, kterou nevím jestli dočtu a Záskok od Davida Nichollse, který se zatím tváří jako drobné zklamání, uvidíme.
Veliké cestovací plány na srpen zatím nemám s tím, že se v tu pravou chvíli vynoří. A tak tu mám ještě kupičku toho, na co se chystám. Ráda bych se u Austenové posunula o kousek dál, a tak mám na poličce Rozum a cit. Konečně jsem se dostala k IQ84 a už se nemůžu dočkat dalšího magického zážitku s Murakamim. Aby té kouzelné atmosféry nebylo málo, chci si konečně doplnit rozhled o Mistra a Markétku. A pak mě tu čeká kupička nečtených knížek z vlastní knihovničky - Prokletí od Chucka Palahniuka, Krakatit od Čapka, Piknik u cesty od Strugackých, Ostrov od Merleho a Buddhovi sirotci - zajímavý úlovek z Levných knih.
Čas by byl, uvidím, jak to bude s chutí a snad se ke všemu z toho dočkáte mého komentáře. Je něco, na co jste z těchto knížek zvědaví? Případně četli jste a jak se vám líbilo?

středa 2. července 2014

joanne k. rowling - volání kukačky

databazeknih.cz
Před pár dny jsem se tu rozepisovala ne úplně nadšeně o Prázdném místě. Teď je ale čas to napravit a sepsat tu pár řádků o tom, jak mě skutečně bavilo Volání kukačky. S ohledem k tomu, že pokračování této detektivní série nedávno vyšlo, je pravý čas ke zhodnocení první knížky.

Nejsem veliký detektivkový fanda. Tím nechci říct, že by se mi vůbec nelíbily, jen je zkrátka moc nečtu. S obrovským nadšením pro detektivní příběhy jsem skončila u Kalla Bloomkvista a Správné pětky v dětství. Pak jsem si přečetla Hypnotizéra, bylo to na mě asi moc syrové, ale nebylo to špatné, a jen kvůli seriálu jsem si zkusila přečíst i Sherlocka Holmese. To už se mi docela líbilo. Teď jsem si říkala, že by nebylo od věci zase nějaké detektivky vyzkoušet. A velikým podnětem k tomu mi byla právě Rowlingová, když vyšlo její Volání kukačky.

Z úvodu je poměrně zřejmé, že se detektivkami nemám veliké zkušenosti, ale mám pocit, že je poslední dobou trendem psát příběhy hodně akční, děsivé a dějem strhující detektivky. Takový Dan Brown jsou vlastně taky detektivky, závodí se tam s časem, z Hypnotizéra jsem také neměla dojem poklidného vyšetřování. Mě ale nejvíc uchvátí poměrně poklidný příběh, který je tak výborně napsaný, že ho čtu na jeden zátah. Jako příklad mě napadá film 12 rozhněvaných mužů. Akci v nich žádnou nenajdete, vše se odehrává v diskuzi 12 osob zavřených v jedné místnosti. Ale přesto mě film bavil mnohem víc, než kdejaká Bondovka. A tak to mám i u detektivek. Napište mi skvělý klidný detektivní příběh a já vám budu žrát z ruky.

Myslím, že přesně tohle se u Kukačky povedlo. Neměla jsem pocit, že nestíhám při veškeré akci sledovat děj a zároveň jsem byla napnutá a těšila jsem se na další řádky. Rowlingová opět ukázala, že je perfektní vypravěčka. Objevila jsem tedy detektivku podle svého gusta a získala jsem chuť se v oblasti detektivek trochu porozhlédnout.

Dalším skvělým rysem je Cormoran Strike. Není to žádný dokonalý hrdina, ale právě to mě na něm baví. Stejně tak se mi dost zamlouvá jeho asistentka Robin. Obě tyto postavy jsem si zkrátka zamilovala a už se na ně moc těším do pokračování.

Kvůli mým chybějícím zkušenostem se mi těžko hodnotí samotná detektivní zápletka. Přišla mi dobrá, bylo v ní spoustu překvapení a zajímala mě, přestože se týkala světa slavné hvězdy, což je pro mě téma vzdálené milion světelných let. Stejně ale doufám, že se v příštím díle příběhů Cormorana Strikea setkám s případem, který bude v zajímavějším prostředí.

Moc se těším na pokračování a jsem ráda, že jsem si po Prázdném místu s Rowlingovou zase sedla do noty.


neděle 29. června 2014

bratři bavettovi - kateřina petrusová

databazeknih.cz
Když jsem v recenzi na Jeden den psala o tom, že v rámci svých chutí na romantické knížky jsem si přečetla i kdejaké blbosti, narážela jsem právě na tyhle knížky. Velmi ráda čerpám inspiraci z jiných recenzí a když jsem slyšela, že jde o pěknou a hlavně velmi vtipnou romantiku, říkala jsem si, že to bude parádní odpočinek mezi zkouškami. No, nebyl. Rozhodně se do fanklubu Kateřiny Petrusové nepřipojím a myslím, že další knížka od ní už mě nenaláká.

Už obálka se mi moc nelíbila, ale držela jsem se toho, že bych neměla soudit knihu podle obalu a pustila jsem se do ní. Začátek nebyl tak špatný. Příliš jsem nevěřila tomu, že česká autorka píše knihu odehrávající se v americkém prostředí, ale dalo se to skousnout. Sama takové zkušenosti nemám, takže nedovedu posoudit, jak moc se jí to povedlo. Na druhou stranu ona mafiánská zápletka by působila v českém prostředí ještě o mnoho absurdněji, než v tom americkém. Nejprve jsem se bavila - starat se o dospělého muže, co se chová jako dítě, není zas tak špatné. Nevěřila jsem tomu, ale kniha v tomto směru snese hodně. Někdy jsem se i zasmála, hlavní hrdinka Paige nebyla úplně špatná a malý velký Mikee byl poměrně roztomilý. Když ale došlo k bodu obratu a zcela jasnému začátku jejich románku, protáčely se mi oči a říkala jsem si, že to snad nemůže autorka myslet vážně.

Už jsem přečetla leccos, ale takový kýč a předvídatelnost jsem od tak opěvované knihy nečekala. Celá zápletka od té chvíle za moc nestála a Paige mě začala rozčilovat.

Při rozečtení druhé knihy už jsem nenašla vtipu mnoho, počkala jsem si na setkání s postavami z minulé knihy a záhy poté jsem to odložila. Vtipu ubylo, z mého pohledu nevydařených pokusů o vtip přibylo, sladká romantika se mi přejídala čím dál více a začala mi vadit i absurdní zápletka s mafiány, která mi v první knize přišla divná, ale chápala jsem, že bez ní by to nebyla taková sranda.

A tak jsem si jako jednohubku mezi zkouškami namísto toho sehnala Rudou jako rubín od Kerstin Gier, ponořila jsem se do ještě absurdnější, ale o to lépe zpracované zápletky, protože radši fantazijní světy než tohle, a užívala jsem si puberťáckou romantiku. Abych to shrnula, Kateřina Petrusová je autorka, která možná nepíše úplně špatně - čte se to hezky, ale
obsah mě vůbec nezajímal a považuji ji za poměrně přeceňovanou autorku.

sobota 28. června 2014

a hory odpověděly - khaled hosseini

obalky.kosmas.cz
A mírné či větší zklamání u ověřených autorů pokračuje. Už jsem si musela vystřízlivět u Prázdného místa, že ne každá kniha od Rowlingové bude moje srdcovka (ale dobrá byla, to zas ne, že ne), teď se nekonalo žádné velké nadšení nad poslední knihou Khaleda Hosseiniho. Když jsem od něj dočetla Lovce draků, ležela jsem pak v posteli, přemýšlela jsem a bylo mi teskno a těžko nejen proto, že to byl můj první večer v Brně na privátě.
Však si můžete sami přečíst, jak na mě zapůsobil tady. I Tisíc planoucích sluncí se mi líbilo, dokonce moc. Proto jsem se tolik těšila na nejnovější knížku tohoto autora, ale nadšení se nekonalo. Důkazem budiž i to, že když o ní teď píšu s tříměsíčním odstupem, stěží si vzpomínám, o čem byla. I proto se u této recenze moc nerozepíšu. Ale měla jsem potřebu se podělit o své mírné zklamání.

I tato kniha se odehrává v Afghánistánu. Začíná jedním nepříliš veselým dávným příběhem z doby obrů, který vypráví otec svým dětem - Parí a Abdulláhovi. Krátce nato se s jistou paralelou tohoto příběhu setkáváme i v životě dětí samotných, když jsou děti s dobrým úmyslem rozděleny a vypadá to, že se už nikdy nesetkají.
Kniha pokračuje, mapuje jejich osudy během celého života a ve velkém se věnuje i všem postavám v jejich okolí. Kvůli tomu se také často mění vypravěč příběhu.

Právě tento rys - mnoho postav a spousta příběhů je asi nejslabším článkem celé knihy. Motiv oddělení sourozenců měl být asi nejdůležitějším příběhem v knize, ale právě tímto podrobným rozepisováním osudů a motivací dalších postav se celý děj poněkud rozplizává a jakákoliv zásadní myšlenka mi trochu uniká. Právě proto si toho teď už moc nepamatuji. Chápu, že měl autor důvod popsat každou postavu podrobně, abychom ji pochopili, ale myslím si, že se mu to moc nepovedlo. I v takovém Na východ od ráje máme osud každé postavy vysvětlen do posledního kousíčku, ale máme tam opakující se témata, kterými autor něco sděluje. A tady mám pocit, že mu to uniklo mezi prsty.

Naštěstí se kniha pěkně četla, ale rozhodně mě nepohltila. Důvodem bylo nejspíš i to, že jakmile jsem si na nějakou postavu zvykla, děj a vyprávění se přehouply k jiné.

Rozhodě to není knížka k zahození. Pokud se vám tento autor líbil v jeho předchozích dvou dílech, můžete to s ním zkusit i teď, nudit se nebudete. Ale nemějte tak vysoká očekávání, jako jsem měla já, mohli byste být zklamaní. Právě pro to těšení se na knížku jsem k příběhu tolik příkrá, takže to neberte tak vážně, jen zkrátka nejde čekat druhého Lovce draků.

čtvrtek 26. června 2014

jeden den - david nicholls

kosmas.cz
Měla jsem poslední dobou náladu na oddechové, nepříliš komplikované, milé a romantické knížky. Inu, povím vám, přečetla jsem si taky pěknou řádku blbostí, ale o těch až někdy jindy. Jeden den je totiž nejen romantická, ale i poměrně inteligentní kniha s příjemným humorem, zajímavými postavami, se kterými se dá ztotožnit a tedy je i lépe chápat. Možná, že jste o této knížce už nesčetněkrát četli, ale já bych do všech těch řádků, co jich po blozích je, ráda pár o Emmě a Dexovi přidala.

Hlavní postavy jsou Emma a Dex. Jejich vztah se ze začátku zdál být mileneckým, to když skončili po promoci u Emmy v posteli. Jenže pak se to celé nějak zvrhlo. Sebejistý a lehkovážný Dex se k přemýšlivé, trochu feministické a alternativní Emmě vlastně vůbec nehodí, tak se stanou velmi rychle ze skoro milenců přáteli.

Vždy po určité době se dostaneme k nějakému setkání Emmy a Dexe, případně nějaké jejich samostatné životní situaci, o zbylých částech jejich životů se dozvídáme jen z odkazů v rozhovorech, dopisech či jiných literárních formách. Je to záležitost nejspíš nutná, protože kniha zachycuje velmi dlouhé časové období. Trochu mě tenhle rys vypravování rozčiloval. Měla jsem pocit, že jsem z části příběhu, která byla jen zmíněna, zaslechla jen útržek, který jsem skoro neměla slyšet a nebo jsem pouze nahlédla klíčovou dírkou. Ale zároveň se mi to líbilo, protože jsem měla široké pole pro domýšlení si. Jako vše - má to svá pro a proti, takže záleží na vás, jak tyto rysy knížek snášíte.

 Vyprávění je plynulé, knihu jsem četla nadšeně a nic mě nerušilo. Nejvíc jsem si ale oblíbila hlavní postavy, obzvlášť Emmu. Je skvělá, ale odmítá si to připustit. Je mi to blízké, myslím, že v jejím malém sebevědomí a sebejistotě se leckterá může najít. Někdy postavy nenávidíte a říkáte si, ať se už konečně proberou, ale všechno je to vlastně v dobrém. Nejlepší na celé knize je ale její ústřední téma, vztah mezi Emmou a Dexem, kteří jsou vlastně na světě jeden pro druhého, ať už se nenávidí, milují nebo kolem sebe chodí jako kolem horké kaše. Myslím, že autorovi se povedlo vytvořit pěkný obrázek o vztahu. Dokázal to bez zbytečných klišé, sladkobolných scén a podobných pomocníků. Uvěřitelně a skutečně, protože takový vztah můžeme mít každý a zjistíme, že láska zdaleka není o velkých gestech, ale třeba i o vzdálené blízkosti.

Nejsem si jistá, jak moc se mi líbil konec knihy. Po čase jsem si uvědomila, že ten pro mě nebyl až tak důležitý. Možná jsem si ho prožila při čtení, ale teď už mám v hlavě z knihy jen to nejdůležitější a právě proto je dobré si tuhle knížku užít.

A jen tak mimochodem - film nebyl úplně k zahození. A ta knižní obálka je skvělá, baví mě obálky nakladatelství Argo.

středa 25. června 2014

prázdné místo - j. k. rowling

kosmas.cz
Aneb snaž se to neporovnávat s Harry Potterem, Báro.

Je ohromně těžké číst knihu autora, kterého máte spojeného se svým oblíbeným světem, a nesrovnávat. Ale pokusím se o to a budu se tvářit, že žádný Harry Potter neexistoval (právě jsem vymazala podstatnou část své osobnosti, abyste věděli). Myslím, že autorku není třeba představovat, přeskočím tedy rovnou k samotné knize. Když Prázdné místo vyšlo, rozhodla jsem se, že to bude perfektní začátek pro pořádné čtení v angličtině. Doposud se mi dařilo v anglickém originále číst pouze jisté nejmenované právě zapomenuté knihy, které už jsem znala téměř nazpaměť. Styl psaní jsem znala a předpokládala jsem, že veliké očekávání mi bude dostatečnou motivací k tomu, abych knihu přečetla dřív, než vyjde v češtině. No, nebylo. Nakonec jsem ji dočítala až česky.

První problém, na který jsem narazila, bylo neskutečné množství postav. V angličtině se právě tento aspekt stal klíčovým pro odložení na někdy jindy. Protože jsem nečetla svou obvyklou rychlostí, nebyla jsem schopná si zapamatovat kdo je kdo. Poté, co jsem se dostala k překladu, jsem usoudila, že to nemusím vnímat jako selhání. I při čtení v češtině jsem listovala, porovnávala jsem jména a ujišťovala jsem se, že se právě mluví o té samé postavě, jako před dvaceti stránkami. Nejen v hromadě postav, ale i v pomalém rozjezdu jsem vnímala slabinu celého příběhu. Naštěstí je Rowlingová výborná vypravěčka, takže i pomalý rozjezd se četl jako poněkud temná a nechutná pohádka.

Poté, co se v postavách vyznáte, přijdete na to, že je poznáváte do hloubky tak, jak byste ani nechtěli. Mám dojem, že nám je Rowlingová rozložila na kostičky, vypíchla ty špatné vlastnosti a dobré, radost ze života a dobrý pocit z maličkostí zahrabala u každého někam hluboko pod tuhle mozaiku negativních rysů osobnosti. Chápu, že účelem knihy nebylo popsat úžasné malé městečko, ale někdy se mi nechce věřit, že by nebylo možné vykřesat v postavách trochu lepších úmyslů nebo dobrých konců. Jediná postava, která je v příběhu skutečně pozitivní, je zemřelý Barry Fairbrother, ale nabízí se domněnka, že to vše jen proto, že o mrtvých jen dobře a buďme rádi, že do jeho hlavy už jsme se podívat nestihli.

Kniha je nečekaně syrová, nebylo mi z ní dobře a nesouhlasila jsem s obrazem, který Rowlingová vytvořila. Ale možná jsem takový postoj zaujala jen proto, že jsem příliš velký snílek, abych uznala, že to tak být mohlo. Protože i přes všechny negativní emoce je příběh velmi snadno uvěřitelný.

Pro ty, kterým není dějová kostra známá, ještě dodám že děj celé knihy se odehrává v malém městě, kde se právě uvolnilo místo v obecním zastupitelstvu po zemřelém Barry Fairbrotherovi. Co takové místo k uplatnění vlastní moci dokáže ve městě vyvolat už musíte zjistit sami v tohle nechutném, ale proklatě dobře napsaném příběhu.

Kniha je podle mého názoru skutečně dobrá. Rozhodně si u ní neodpočinete a nebudete zářit štěstím. Ale přečtete ji lehce a bude vám těžko na duši. Uznávám, že kniha má svou hodnotu, ale rozhodně se ji nechystám číst znovu. Jednou mi tato důkladná procházka další krajinou z pera Rowlingové stačila.