pondělí 10. února 2014

projekt manželka - simsion graeme

kosmas.cz
Před vánoci jsem narazila na blog Knižní přátelství a přečetla jsem si tam nadšenou recenzi na tuto knížku. A protože mi autorka byla sympatická, dala jsem na její slova a doporučila jsem taťkovi Projekt manželka pro mamku pod stromeček. Stalo se a protože mám po zkouškách, mohla jsem se do této inteligentně humorné knížky pustit taky.

Don je genetik a profesor na univezitě. Je velmi pečlivý, vše má dobře rozvrhnuté, nepromrhá ani chvilku. Představte si takový jídelní plán - na každý den v týdnu rozvrhnuté nějaké konkrétní jídlo, které už umí perfektné provést. Z toho vyplývají dobře rozvržené živiny a jednoduché nakupování. Don je prostě případ. Ale neobyčejně roztomilý ve své umíněnosti, přesnosti, přehledu o tom, jak využívá čas a dokonalosti provedení všeho, co dělá. Jen jedna drobnost mu chybí. A od toho je tu Projekt manželka.
I k této záležitosti se postaví s přesností jemu vlastní. Jeho manželka totiž musí být dokonalá a nejlepším výzkumným prostředkem, který mu pomůže ji nalézt, je dotazník. Dovede totiž eliminovat nevhodné uchazečky dle důležitých parametrů - BMI, kuřačka/nekuřačka, vegetariánka.

Po spoustě neúspěchů pošle Donovi kamarád a spolupracovník na Projektu Manželka na schůzku Rosie. Zcela evidentně nevyhovuje podmínkám, Don ji zavrhuje jako potenciální partnerku, ale zjišťuje, že by jí rád pomohl v pátrání po jejím biologickém otci.  Tímto způsobem se zabydlí i v rokli barmana a dalších zcela neobvyklých rolích. Postupně se dostává do neobvyklejších a neobvyklejších situací, jeho rozvrh je čím dál víc narušován nečekanými vlivy a najednou se ve svém životě nevyzná. Rosie je nevyhovující partnerka, ale velmi zábavná společnice a Don poznává i kouzlo neuspořádaného života.

Takto levohemisférácký přístup k natolik pocitové záležitosti jako je hledání ženy vlastního života je krásným protikladem, na kterém je postavený celý vtip této knížky. A je to provedeno neobyčejně dobře. Don je postava, nad kterou budete plakat smíchy, kroutit hlavou nad tím, jak může někdo takový existovat, ale jen do chvíle, kdy zjistíte, že si váš spolubydlící vytvořil počítačový program na propočítávání toho, co má kupovat a jíst a chce si k tomu koupit i čtečku čárových kódů. Projekt manželka zní jako z jiného světa, ale je to vlastně poměrně jednoduchý a uskutečnitelný příběh. Postavy v knížce jsou dokonalé, budete je milovat, a děj plyne skoro sám od sebe. Přečetla jsem to za odpoledne, měla jsem potom pocit, že i pohádky se někdy dějí, cukaly mi koutky a byl to zkrátka dokonalý relax.

Asi to není knížka, kterou bych si přečetla ještě jednou, ale čas s ní byl perfektně strávený. Chcete-li si odpočinout, sáhněte po ní. Nebudete litovat a zlepšíte si náladu.

neděle 9. února 2014

bioabecedář hanky zemanové

informuji.cz
...aneb knížka, kterou když mám po ruce, tak bych nedělala nic jiného, než že bych vařila. Vážně! Poslední rok a půl se hodně zajímám o zdravou výživu - ráda zkouším nové potraviny, zjišťuji si, k čemu je používání těch s certifikací bio, přemýšlím, jak je to s bílou a celozrnnou moukou a podobně. Baví mě to. A když se podle některých těchto poznatků zařídím ve svém jídelníčku, pozoruji příjemné změny. Chtěla jsem tedy mít doma nějakou knížku, ve které bych se dočetla o všem na jednom místě. Na BioAbecedář jsem narazila v knihkupectví a byla to láska na první pohled!


Knížka je rozdělená do tří částí. V první části se můžeme dočíst obecně o moukách, olejích, luštěninách nebo i sladidlech. Jak je vybírat, jak je upravovat, aby byly co nejlépe stravitelné a podobně. Myslím, že tuto část knížky jsem považovala za nejpřínosnější. Už jen kvůli ní stojí za to vzít si BioAbecedář do ruky.

Ve druhé části už se seznamujeme s konkrétními potravinami - karobem, umeboshi, jáhlami a spoustou dalších dobrot. Najdeme zde i konkrétní tipy na výrobce, odkazy na recepty a tipy na úpravu.

Ve třetí části pak nalezneme recepty. Nejprve jsem tuto část považovala za nadbytečnou. Ráda experimentuji po svém, zkouším a nechávám se překvapit výsledky. Mnoho receptů mě ale nadchlo a po vyzkoušení musím uznat, že co je zdravé, může skutečně být i vynikající! Do receptové části tedy nakonec sahám mnohem častěji, než bych čekala. Bohužel v Brně nemám pořádnou kuchyň a i knížka leží doma, ale jakmile tam zavítám, provádím nové a nové pokusy.

Nevím, jestli je to dáno mým zájmem o tematiku, ale kniha se četla skoro jako pohádka. Všechno jsem nadšeně hltala, bavilo mě to. I to, že jsou tam přidané zkušenosti ze života dělá svoje! Navíc je vše popsáno lidsky - obzvlášť mě oslovila skutečnost, že autorka uznává, že zdravé jídlo musí chutnat, jinak u něj nikdy nevydržíte. A podle toho přistupuje i k receptům. Také jsem byla nadšená z fotek! Dokreslují atmosféru a ta kuchyně!

Mám ke knize ale i několik připomínek. Ve všech receptech, u většiny doporučení je psáno u potravin, ať je používáme v biokvalitě. Bio je výborná věc. Někdy si také něco koupím. V knize to má všechno jedno velké ale.
Autorka hodně zdůrazňuje, jak je v biopotravinách více živin, jsou prospěšnější, vyhneme s "éčkám", GMO potravinám a další výhody. Ale podstata biopotravin je trochu jinde. Ekologické zemědělství má vliv hlavně na životní prostředí. Ekologičtí zemědělci nesmí používat většinu hnojiv, herbicidů a dalších serepetiček. Podle výzkumů se ale toto na rostlinné produkci a její výživové hodnotě neodráží zas tak mnoho. V živočišné produkci už tyto rozdíly znatelné jsou, tam mají tato zdůreaznění svůj význam. V ekologickém zemědělství je také brán větší zřetel na životní podmínky chovaných zvířat, tedy žádné slepice v pidi klecích. Pro mě má tedy bio svůj význam u živočišných produktů - přiznám se, že hlavně v ohledu ke zvířatům, která mají v ekologickém zemědělství lepší život. I v rostlinné produkci je bio skvělé, hlavně kvůli vlivu na životní prostředí a pocitu, že to vyrostlo přirozeně. Tady bych se ale ohánění se slovy o živinách raději vyhnula. Éčkům se můžeme vyhnout i v běžné produkci potravin, stačí číst obaly. A ohledně GMO nemám úplně vyhraněný názor, ještě stále si to srovnávám v hlavě. Myslím si ale, že GMO ve své podstatě neuškodí, hlavními problémy jsou tu etické otázky a možnost zneužití. A výzkum s krysami a nádory na ledvinách (na ten je podle mého odkaz spíš v druhé knize - Biokuchařce)je v médiích nafukován do jiných rozměrů. Ale to by bylo na delší povídání, tak se raději vydám dál a shrnu to tak, že biopotraviny jsou výborná záležitost v knize jsou ale podle mého názoru příliš podceňovány obyčejné potraviny (když není bio, dejte tam obyčejné, ale bio by bylo lepší atd.), které při vhodném výběru, obzvlášť pokud jde o rostlinnou produkci, mohou být neméně kvalitní.
Další, už menší nevýhodou knížky je reklama. Nejsem si ani jistá, jestli jsem reklamu skutečně vnímala jakou negativum. Je dobře cílená, dozvěděla jsem se pro mě zajímavé informace. Snad mě jen trochu mrzí, že reklama je to, co na knize velmi brzy zastará a to je škoda. Její opodstatnění chápu, možná by mě nemrzelo kdyby s ohledem k ní byla nižší pořizovací cena knihy (pokud za ni tedy vůbec bylo zaplaceno - je možné, že je to vše s dobrým úmyslem, čehož bych si cenila), ale na druhou stranu je to opravdu reklama poměrně užitečná.

Když se teď podívám na svůj dlouhatánský odstavec věnující se oné "bio" předponě protkané celou knihou, mám pocit, že se mi úplně nepodařilo vyvážit negativa a pozitiva knížky a mohlo by to vypadat, že s knihou nejsem spokojená. Jsem! A moc! Toto je pro mě drobná vada na kráse, raději bych tam viděla přesnější informace. Ale protože se tímto tématem ve svým myšlenkách často zaobírám, rozepsala jsem se. Navíc od knihy, která má bio i v názvu se snad nic moc jiného čekat nedalo. Inspirační kniha je to výborná! A ohledně vaření mi toho dala ohromně moc, díky za ni.


úterý 4. února 2014

útěk do divočiny - jon krakauer

martinus.sk
Všechno to začalo poněkud neobvykle. Viděla jsem film. Je skvělý znáte ho? Into the wild, česky také Útěk do divočiny, pěkná podívaná. Nebyla jsem jediná, koho tento film oslovil. Dostalo se mi tedy doporučení na knížku. Je podrobnější, určitá reportáž v knize, méně černobílá, dostane se více do detailů. Však tak tomu u knih obykle bývá. V knihovně byla dlouho rozpůjčovaná a v kamenných knihkupectvích nebývá moc k dostání. Konečně jsem se přinutila, abych si ji nechala poslat. A jsem spokojená.
Kniha je napsaná podle skutečného příběhu. Chris McCandless byl mladý Američan, který odchází z domu, toulá se po Státech a směřuje k velkému cíli - přežít v divočině. Je snílek a dobrodruh, inspirován hrdiny Londonových knížek. Žije tři měsíce na Aljašce, naučí se přežívat v divočině, bydlí ve starém autobusu, ale kvůli několika chybám po více než sto dnech v divočině umírá.
Prvním krokem k vydání této knížky a zpopularizování McCandlessova příběhu bylo jeho nalezení. Tři skupiny lidí se nezávisle na sobě sešly nedlouho po McCanlessově smrti u autobusu a objevily jeho tělo. O nástinu jeho příběhu se dozvěděl redaktor časopisu Outside, pátral po detailech a nakonec napsal poměrně obsáhlý článek s příběhem mladého dobrodruha. Zde ho můžete najít
Reakce na článek byla nečekaná. Do redakce přišla spousta dopisů zavrhující McCandlessovu nerozvážnost, když se bez větší přípravy vydal do divočiny a také velmi zaujaté dopisy. Tato vlna reakcí vedla k podrobnějšímu pátrání a výsledkem je dvousetstránková knížka mapující cestu tohoto mladého muže po Státech i po Aljašce. Autor sbírá fakta, porovnává tento příběh s příběhy dalších mladých dobrodruhů, kteří také měli potřebu dokázat si, že dovedou žít nezávisle na společnosti a vkládá do příběhu vlastní zkušenosti, ze kterých vyvozuje pravděpodobné důvody Chrisova chování. Nic neříká s absolutní jistotou. Přiznává, že jsou to jeho úvahy, ale myslím, že je má dobře podložené.
Nabízí se porovnat knihu s filmem. Ve filmu je McCandless jako hrdina. Kdežto v knize vidíme i odmítavé hlasy místích, kteří nepovažují tuto cestu za nic jiného než zahrávání si s vlastním životem. Nabízí se totiž určitá kdyby. Kdyby McCandless měl podrobnější mapu, neměl by potíže odejít, když zrovna potřeboval. Byl nečekaně blízko civilizaci. A jen trochu více pokory a přípravy by ho zachránilo.
Na druhou stranu vidíme, že pro spoustu jiných věcí byl McCandless opravdu dobře připraven. Naučil se lovit, byl schopen rozeznávat rostliny a zvířata, které kolem něj byly a jeho chyby, které ho připravily o život, byly spíše menší omyly, bohužel s velikými následky.
Kniha mě velmi oslovila. Mám v sobě také potřebu a touhu dokázat si jistou nezávislost. Na druhou stranu jsem příliš vázaná na lidi kolem sebe. Nemyslím si, že bych dokázala být tolik sama. Nemohla bych odejít beze slova a bez zadních vrátek, kterými bych se mohla vrátit, kdyby mi šlo o kejhák. Zas takového dobrodruha v sobě nemám. A asi právě proto, že mám tak výrazný pud sebezáchovy, nedokázal mi tohle puzení jití do nebezpečí vysvětlit ani autor, který se o to snažil. Spoustu jiných aspektů této cesty ale dokázal popsat velmi dobře, poutavě a odvažuji se hádat, že i přesně.
Přečtěte si to, stojí to za to!


pondělí 3. února 2014

lars von trier - nymfomanka, část I.

Uvědomila jsem si, že spoustu nedávných článků začínám slovy - vlastně se mi do toho vůbec nechtělo, nezajímalo mě to, ale nechala jsem se přesvědčit. A ne jinak tomu bylo i u Nymfomanky. Přesvědčit jsem se nechala a šla jsem do kina spíš s negativním očekáváním. Možná proto jsem byla bezprostředně po filmu spíš příjemně překvapená.
Nevím, jak moc jste byli zasaženi mediální masáží před Nymfomankou - několik provokujících ukázek, plakáty s herci v extázi... Měla jsem pocit, že se Nymfomanka před uvedením filmu do kin profilovala mnohem více jako erotický film bez smyslu. Realita byla mnohem zajímavější, měla obsah a věřte tomu nebo ne, byla také nebývale vtipná.
Na začátku filmu posloucháme déšť, sledujeme kapky, kaluže a starou cihlovou zeď. Výborně - jsme napjatí. Tohle je ta Nymfomanka? A co přijde teď? Začnou hrát Rammstein, ten déšť se mi zamlouval mnohem víc. Starý muž nalézá ženu na zemi, bere ji domů, dává jí čaj a ona začíná vyprávět svůj příběh. Její vyprávění a interpretace jejího chování se mísí se scénami, ve kterých její vyprávění vidíme naživo.
Erotické scény nejsou nic zvláštního - vždyť kdo dnes neviděl ve filmu nahá těla. Neměla jsem pocit, že by v tomhle směru byl film jiný, snad se lišil jen jejich frekvencí. Celé je to podané s jistou dávkou humoru, kdy si někdy nejste jisti, jak moc je která pasáž myšlena vážně. Například skupina dívek za doprovodu jednoho souzvuku odehraného na klavíru odříkávající "Mea vulva, mea maxima vulva,"k tomu není co dodat.
Většina vyprávění je oním starým mužem - posluchačem interpretována za pomoci Bachovy polyfonie, rybaření nebo třeba i Fibonacciho čísly. Když se na tohle dívám zpětně, moc smysl těchto přirovnání nechápu. Samozřejmě - ozvláštnila vyprávění, díky nim byl film lépe sledovatelný, příjemně rozkouskovaný a často také vtipnější. Jinak jsem ale nenalezla žádný význam krom toho, že vytvářela rámec. K ději děj a výpovědi nymfomanky, kterou bych považovala za nejzávažnější obsah, neměla žádný příspěvek.
Jedna pasáž, nazvaná Delirium, mi přišla asi nejnáročnější z celého filmu. Naturalismus zde není pouze vzobrazení sexu, ale dokonce i při loučení s někým blízkým. Jsem citlivka, tohle na mě bylo moc, nemusela bych se na to dívat. Na druhou stranu je v této části konečně opravdu poznat, že nymfomanka je především obětí své závislosti. Ve všech předchozích částech na mě ta závislost tolik nepůsobila. Neobyčejně sexuálně aktivní žena (až do nepředstavitelných čísel), pohled na různé sexuální experimenty, ale utrpení ze závislosti veškeré žádné. O tom se pouze mluvilo v onom rámci, na příbězích to nebylo až tak znát.
Druhou část jsem nakonec neviděla. Po prvním filmu jsem na ni byla zvědavá, ale nakonec jsem na ni nešla. To překvapení z filmu, od kterého jsem toho moc nečekala, vyprchalo. Jistě, nebylo to špatné, ale ne, nenadchlo mě to. Možná by toho v druhém filmu bylo víc z nymfomanky, až se na něj někdy podívám, třeba svůj dojem nějak přehodnotím. A pak přidám dojem z celku.