čtvrtek 20. listopadu 2014

1q84: kniha 3 - haruki murakami



www.kosmas.cz
Když jsem v létě přečetla knihu 1 a 2,  měla jsem pocit, že si potřebuji od Murakamiho odpočinout. Pořád se mi atmosféra jeho knih líbila a četly se mi dobře, ale postrádala jsem nadšení z jeho tvorby. Kniha 3 mě ale k tomuto výbornému japonskému autorovi vrátila. Z toho se dá tedy očekávat, že moje hodnocení bude veskrze pozitivní. 

Název: 1Q84: kniha 3
Autor: Haruki Murakami
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání originálu: 2010
Rok vydání překladu: 2013
Překlad: Tomáš Jurkovič
Počet stran: 468



Kniha pokračuje tam, kde jsme minule skončili. Dále se pohybujeme ve světě 1Q84, prožíváme ho prostřednictvím Tenga a Aomame. Navíc nám ale přibývá postava Ušikawy, který má z příkazu náboženské organizace Předvoj vypátrat Aomame. Vytuší nejasné spojení mezi Tengem a Aomame a pověsí se jim na paty. Celá tato špionážní zápletka je překvapivě statická, protože každá z postav v určitou chvíli svého příběhu čeká někde zavřená a snaží se vydržet svůj stereotypní život, ke kterému je po určitou dobu z nějakého důvodu donucena. Ukazuje to určitou paralelu v příbězích a postavách, které se potýkají s podobnými obtížemi.

Přidání třetí postavy má svůj význam. Přidává knize na zajímavosti, protože jak nejspíš každý tuší, linky Aomame a Tenga se postupně přibližují a třetí strana - doslova pozorovatel, dodává knize šmrnc. Navíc je Ušikawa pozoruhodně negativní postava, která je opět tak perfektně nečernobíle vykreslená, až ho se přívlastku negativní při jejím popisu zřeknete. Přesně toto mám na Murakamiho knížkách ráda, mám dojem, že málokterý autor vyvolává tak silný dojem objektivního vypravěče.

Příběh je srozumitelný a přehledný. Pro mě byl trochu šok konec - byl tak nemurakamiovský! Opravdu bych nečekala natolik uzavřený závěr. Já si ho logicky vyvodila a tím spíš mě zarazilo, že k němu opravdu došlo. Jistě, nesčetně mnoho záhad zůstalo nevyjasněných a rozhodně je stále nad čím dumat, svět 1Q84 se nám neodkryje, ale takové Murakamiho knížky neznám. Nemyslím, že by to bylo na škodu. Stále mi může vrtat hlavou, co Hlasy, Fukaeri, Kavana, Little People a další. Navzdory tomu, že se v knize hodně čeká, jsem neměla pocit, že by mě tempo uspávalo, četlo se mi to velmi dobře.

Z mého pohledu autor v 1Q84 přidal na násilnějších a temnějších tématech. I tady se potkáváme se smrtí, vraždou. Zaráží mě, jak jsem z jeho pera schopná tyto scény bez potíží snášet. Asi je to proto, že nehraje na city, ale na objektivní popis. Je mi to sympatické. Kniha na mě působí i bez toho, abych se u ní nějak emočně vyždímala.

Po knize 1 a 2, která byla dobrá, mě kniha 3 utvrdila v tom, že 1Q84 je perfektní čtení a od Murakamiho si nemusím držet odstup. Dobře, že tak, poněvadž jsou teď v knihkupectví další kousky, kterých se nemohu dočkat.

Co vy? Četli jste nebo se na to chystáte? A jaký máte vztah k Murakamiho tvorbě?

pondělí 17. listopadu 2014

proč ráda čtu

bohužel zapomenutý zdroj z deviantartu
Myslím, že stejně jako většina knihomolů, jsem nadšená do knížek již od chvíle, co jsem rozklíčovala posloupnost písmenek. Možná jsem knížkám propadla ještě dříve. To když nám je maminka a tatínek četli před spaním a my s bráchou, neutišitelná písklata, jsme je opravovali, když se pokusili příběh zkrátit, protože jim samotným se klížila víčka. Byli to Lady a Tramp, Tatínku, ta se ti povedla a tak dál.

A proč ráda čtu? Málokdy si tuto otázku pokládám. Ale teď jsem měla chuť se v ní porýpat.

 Jsem snílek. A ač si někdy vzdychám, ať už se mi sny naplní, vím, že ta snaha předtím a těšení se má své kouzlo. Nevděčnice totiž zapomínám, že kolikrát si žiju svůj sen. Samozřejmě je to krásné, ale nikdo při snění nezvažuje ty méně komfortní aspekty prožívání vysněné pohádky - pořád musíte doma uklidit, vstát z postele, když se vám nechce, překonávat se. Mám se teď velmi dobře. Jsem spokojená, dělám věci, které mě baví, škola se pro mě s bakalářkou stává výzvou, mám kolem sebe úžasné a inspirativní blízké. A přes to všechno potřebuji snít. Trochu se zmítám v tom, jaké mám cíle. Dost se mi mění. V malých cílích mám jasno, ty větší se mění tak často, že jsou to vskutku jen drobná zasnění. Ale ponořit se do světa, kde je všechno úplně jinak, představovat si sebe samou v podobných rolích, inspirovat se dokonalými postavami, nacházet v nich své vlastní chyby a vidět, jak je ony překonávají - to všechno je mi nezaměnitelným odpočinkem, poučením, inspirací.

Alice ze Třetího přání mě naučila nosit každou (nejen) náušnici jinou.

Postavy Josteina Gaardera mi připomínají, ať se nezapomínám divit.

Spisovatelé, jejichž knížky jsou pro mě až příliš náročné mě vyzývají k tomu, abych se posunula někam, kdy alespoň trochu z jejich myšlenek pochopím.

Neobvykle napsaný Dědeček mě inspiroval k pokusům hrát si se slovy.

Díky Fulghumovi vím, jak na limeriky.

Mám svého Tygra, protože mi Saroyan ukázal, jak na to.

Dovedu si jednu ze svých úzkostí pojmenovat jako neschopnost unést Nesnesitelnou lehkost bytí.


Zamilovala jsem si první republiku, protože během té žil ten nejfantastičtější sluha Saturnin a já si chci udělat svůj život natolik činorodý i bez jeho pomoci.

Nepřestanu toužit po tom, aby Bradavice skutečně existovaly a já se tam podívala. Nechápu, proč mi v mých jedenácti letech zapomněli poslat dopis!

 Jednou chci být hrdá a nad věcí jako Elizabeth z Pýchy a předsudku, svá jako Skeeter z Černobílého světa a hlavně - při tom všem nezapomenu na to, že jsem hlavně a především Pipi Dlouhá Punčocha.


 Mám ráda knížky, nechávám se jimi utvářet.

http://tatucya.com/2011/08/20/hoppipoppi/


Jak to máte se čtením vy? Byli jste častými návštěvníky knižních světů už od malička? Nebo jste prožili nějaký průlom? A v čem vás knihy inspirují?

čtvrtek 13. listopadu 2014

krajiny vnitřní a vnější - václav cílek

Ještě před třemi lety pro mě byla krajina kulisou, jíž jsem nevěnovala velkou pozornost. Buď se mi mé okolí líbilo, nebo ne. Tím to haslo. Až když jsem začala studovat v Brně, začínala jsem pociťovat rozdíl v působení okolí. Když se kolem vlaku, kterým jsem se vracela zpátky, začala krajina vlnit a kopcovatět, věděla jsem, že za chvíli dorazím domů. Spojila jsem si i drobné úzkosti, které na mě nevysvětlitelně padaly při delším pobytu v rovinatých místech a vztah člověka a krajiny mi začal dávat smysl.

kosmas.cz
Název: Krajiny vnitřní a vnější
Autor: Václav Cílek
Nakladatelství: Dokořán
Rok vydání: 2003
 Počet stran: 272

Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu - přesně tento popis ve mně vyvolal dojem, že je ta kniha přímo pro mě. Je o krajině, jejíž vnímání se ve mně nedávno zrodilo, dle tohoto podtitulu mám dojem, že bych mohla objevit spoustu zajímavých obratů a náhledů na naše okolí. Všechno mluvilo pro.

Myslím, že jsem se ve svých očekáváních až tolik nezmýlila. Kniha je skutečně neskutečně zajímavě napsaná. Autor se pohybuje někdy snad i na hranici básnického vyjadřování. Navíc spousta přirovnání je neskutečně nápaditých. Myšlenky o krajině jsou zabalené do tak hezkého slovního hávu, že mám chuť je číst, i když je nechápu.

A ano, tady se dostávám k menšímu negativu této knížky, které je ale spíše nedostatkem mým. Bohužel nejsem osoba dostatečně vzdělaná v oblastí geologie a nejspíš i dalších věd, některé zážitky s krajinou ještě nemám, a tudíž jsem z knihy pochopila zdaleka ne všechno. Něco je jen o znalosti odborné terminologie, příště bych si tedy možná vystačila s vyhledávačem a také se na to při druhém čtení chystám. Jiná poznání ke mně ale musí přijít časem, stejně tak jako přišlo vnímání krajiny. Považuji to za jistou výzvu, chci zkoušet pochopit i další pasáže knihy, protože části, které mě oslovily mě zasáhly a měla jsem pocit, že je někdo psal s cílem, abych si je přečetla zrovna já. Kniha mě tedy oslovila natolik, že si ji chci nechat někde po ruce a po malých částech to s ní zkusit znovu.

Václav Cílek je geolog a ve své knize se zdaleka neomezuje na poznání krajiny z hlediska svého oboru. Naopak ji vnímá jako člověk a dodává znalosti z pohledu vědce. Nejsem si jistá, do jakého žánru zařadit všechny krátké texty, ze kterých je kniha složená. Jsou to zamyšlení, příběhy, deníkové zápisky - zkrátka různorodé texty o krajině. Z každého jednotlivého byste si měli něco odnést. V první části o krajinách vnějších to budou prohlédnutí o krajinách, které nás obklopují, v části druhé o krajinách vnitřní to bude více o nás a o duši.

Najdeme zamyšlení o paměti řeky a s ní souvisejících povodních, texty o zelených mužíčcích v architektuře, názor na to, zda je česká krajina spíše mužská či ženská a nesčetně odkazů na místa v Čechách, ohledně kterých musím většinou zahanbeně přiznat, že je neznám.

Navzdory mým nepochopením je to rozhodně výjimečná kniha a vyvolává ve mně touhu dívat se kolem sebe a vnímat a učit se, abych někdy pochopila. Pokud někdy budete mít touhu přečíst si něco o krajině, vazbách člověka (a nejen jeho) na ni a o duši, zkuste to. Nepochybuji, že vám kniha mnohé předá. A taky jděte na procházku nebo jeďte vlakem a dívejte se! Je to skvělé, že?

"Nikdy se nedozvím, v co věří jelen, ale respektuji to a mám k tomu hlubokou úctu." (Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější)

pondělí 10. listopadu 2014

na zahřátí při pošmourném podzimním dni

Podzim a potažmo i zima jsou období, ke kterým patří hrnek horkého nápoje a zachumlání se až po uši. A já to mám takhle moc ráda. Nejlépe, když si zrovna hřeji prokřehlé nohy u topení a prsty mi pomalu rozmrzají obepínajíc krásně teplý hrníček. Každému knihomolovi je hned jasné, že k dokonalosti pro tuto chvíli zbývá ještě ta pravá kniha. K jakému nápoji kterou? 

Rooibos s mlékem - Diamanty od Kerstin Gier

Tak tohle je můj oblíbený podzimní nápoj. Je jemnější, než kdybych si mlékem dochutila čaj černý, zároveň má v sobě zemitost spadaného podzimního listí. Kde se pije čaj s mlékem? Anglie! Pojďme na to ale s trochu jemnějším dozvukem a milým, prostým příběhem a máme nápoj stvořený pro Rudou jako rubín, Modrou jako safír a Zelenou jako smaragd. Spolu s knížkami od Stephanie Perkins řadím tuhle trilogii k mým oblíbeným oddechovkám, stejně tak jako si ve chvílích klidu dopřávám rooibos s mlékem. Chcete-li si odfrknout a pousmát se nad pěknými řádky, nemůžete sáhnout vedle.

Černý čaj - Prázdné místo od J.K.Rowling

Tak silný a temný, že už ho ani nemám ráda. A přesně takové je Prázdné místo, pochmurné jako podzim nad ránem s hrnkem černého čaje. Je silné, působí, ale pro mě už je to příliš na to, abych si knihu zamilovala. Třeba je Rowlingová pro dospělé tou pravou pro zaplnění prázdného místa v knihovničce všech milovníků silných a temných věcí.




Zelený čaj - Pravidla moštárny od Johna Irvinga


Zelený čaj je ráno. Poněkud trpké, protože se nechce z peřin, ale krásné a svěží, s příslibem probuzení a jedním hlubokým tónem. Mám ráda rána. Stejně tak jako mám ráda Pravidla moštárny. Je to ranní kniha, pronikavě krásná jako rozbřesk s úžasnou hloubkou, dává rozprostřít příběhu natolik nečernobílému a fascinujícímu.




Černý čaj mlékem - Anglické listy od Karla Čapka

Tady není co řešit. Čaj s mlékem je jasná Anglie. Mimochodem znáte tento obrázek?


 
reddit.com

V něčem je tento suše vtipný obrázek pěkně sedící k Anglickým listů. Čapkovy cestopisy zdaleka nejsou jen místopisné, hodně se zanořují do povah národa. Z určitého pohledu je tu plno stereotypů, ale vždy jsou podány tak, že nikoho neuráží. Čapek i stereotypy dovede popsat mistrně a neurážlivě. Obzvlášť doporučuji jejich rozhlasové zpracování. Již jsem o něm něco napsala.



Zázvorový čaj - Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové

Štiplavý a krutý, vyštípe vám z krku i toho posledního bacila, přičemž Vyhnání Gerty Schnirch z vás vyštípe spoustu emocí. Velmi emotivní, smutný a drsný válečný příběh. Zázvorový čaj si po něm dáte ještě jednou, aby vás trochu zahřál poté, co vám z knihy bude běhat mráz po se Kateřině Tučkové v knihách stává. Je to ale pěkná kniha. Doporučuji ji požívat oslazenou medem.

Svařák - Malá vánoční povídka od Ludvíka Aškenázyho

Svařák jsou už jasně se blížící vánoce. Prohřejete si o něj prokřehlé prsty a okolo vás budou vánoční kapři a jiné symboly vánoc. Stejně tak i v této knížce.
Malý chlapec se  o vánocích ztratí. Potká se s čerty, lampářem a jinými postavami. Vánoční Praha získává nečekané kouzlo. S trochou nadsázky jde o Malého prince z českého prostředí. Alespoň náladou. Příběh výborně zdramatizovalo Divadlo v Dlouhé jakožto Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Jděte, pokud budete mít příležitost, neprohloupíte. Navíc si v příběhu naleznou své jak děti, tak dospělí.


Ohřátý jablečný mošt se skořicí - cokoliv od Fulghuma

Pokud na vás padnou podzimní chmury, je tu jednoduchá záchrana. Ohřejte si jablečný mošt, přidejte špetku skořice na zahřátí duše a přečtěte si Fulghuma. Ať už to bude Mateřská školka, Ach jo, Už hořela nebo kterákoliv jiná knížka, neprohloupíte. Účinek je zaručený. Tyto fejetony jsou moje první pomoc po nočních můrách, vždy je mám někde poblíž.



Co vy a podzimní čtení? Čím podporujete/zaháníte tu sychravou pozdně podzimní náladu? A čím si přitom zahřejete prsty?



čtvrtek 6. listopadu 2014

jak mi starbucks zachránil život - michael gates gill

jarmik.pise.cz
Už nevím, kde to bylo, ale četla jsem na tuhle starbucksovou agitku samou chválu. Že prý výborná oddechovka s přesahem k něčemu víc, poučná knížka a blablabla. Můj názor se trošku liší. Nějak mě tahle variace na to, jak se do sebe zahleděný boháč stal dobrákem vážícím si maličkostí, nenadchla.

 Název: Jak mi starbucks zachránil život
Autor: Michael Gates Gill
Nakladatelství: Columbus
Rok vydání překladu: 2008
Překlad: Jiří Martínek
Počet stran: 248

Jedna věc se téhle knížce musí nechat - je perfektně uzpůsobena k tomu, aby upoutala. Má jednoduchou, čistou obálku, poměrně vtipný název, pěkný podtitulek. Na mě to zabralo. Sice mi zůstalo její jméno na seznamu knih k přečtení poměrně dlouho, ale dostalo se na ni. První dojem z knížky byl dobrý, vazba byla pěkná, sazba také, krátké textíky psané na kelímky ve Starbucks také dělaly dobrý dojem. Pak to ale vázlo.

Nemůžu tvrdit, že by se kniha četla těžce. Přes všechny své nedostatky byla skutečně čtivá. Sice bylo poznat, že autor není veliký spisovatel, je velmi ovlivněný svou předchozí prací v reklamě a některé pasáže o práci v kavárně píše spíše jako manuály, ale nepůsobilo to velikou škodu na dynamice knihy. Někdy se v retrospektivních vyprávěních nitka mírně zadrhla, ale nešlo o nic zásadního.

S celou dějovou linkou to už bylo slabší. Příběh napraveného sebestředného boháče, který se naučí radovat ze života a váží si práce v kavárně působil sice autenticky, ale mám pocit, že nepřinesl nic moc nového. Sice se snažil působit jako motivační literatura, ale bohužel tím hůř. Odfláknutá korektura, kdy se na několik stránkách objevily i chyby ve shodě přísudku s podmětem, knize v lepším dojmu také moc nepomohla.

Nerada knížky jenom kritizuji, ale opravdu mě nenadchlo až nepřirozené nadšení hlavní postavy novou prací a celým Starbucks, nepříliš vtipné pasáže, které asi směšné být měly a hlavně několikrát opakované motivační řeči. Jistě, někdy do textu sedí, ale tady kvůli častému opakování ztrácely na trefnosti, příliš na mě nepůsobily a nedělaly knize dobrou službu. Navzdory tomu všemu se kniha četla hezky a přečetla jsem ji od začátku do konce.

Bohužel bych vám tedy tuto ódu na Starbucks nedoporučila, ale na druhou stranu to není tak špatné čtení. Jen jsem na něm krom dobré čtivosti nenašla nic navíc.




pondělí 3. listopadu 2014

statistická pravděpodobnost lásky na první pohled - jennifer e. smith

www.kosmas.cz
Když jsem byla nedávno nemocná, chtěla jsem si přečíst knihu, nad kterou nebudu muset moc přemýšlet a užiju si ji. Vynořila se mi mlhavá vzpomínka na pěknou romantickou knihu s originálním názvem Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled, zrovna byla v knihovně na polici a už jsem si ji nesla domů. Kniha splnila má očekávání odpočinkové literatury, jinak ji ale moc chválit nemohu.

Název: Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled
Autor: Jennifer E. Smith
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2012
Překlad: Veronika Volhejnová
Počet stran: 222

 Na první pohled není knize co vytknout. Nápaditý název a vydařená obálka slibují pěknou romantickou knížku, u které si odpočinete. Navíc díky dobrému prvnímu dojmu čekáte, že to bude opravdu dobrá náladovka.
Pak už to jde ale trochu z kopce. Celý příběh se odehrává během 24 hodin, což nedává příliš prostoru pro velkou zápletku. Hadley letí do Londýna na svatbu svého otce. Ještě stále se nesmířila s tím, že si její otec našel jinou ženu a tak se na tuto událost vůbec netěší. Jako na potvoru se proti ní všechno spikne a shodou mnoha nešťastných náhod jí uletí letadlo. Na letišti se potká s přitažlivým Britem Oliverem, přičemž zjistí, že spolu letí jedním letadlem.

Už tušíte jak to celé dopadne? Příběh je pěkný, prostý, ale mám dojem, že by v sobě mohl vykřesat něco, pro co si ho zapamatujete. Od knížky tohoto typu nečekám komplikované zápletky, ale je dobré, když mi kniha utkví v paměti a kvůli něčemu blízkému si ji zamiluji. Tady se mi to nestalo. Charaktery  postav se mi vykouřily z hlavy ani ne den po přečtení. To není moc dobrá vizitka.

Největší vada knížky je podle mě nepodchycený styl vypravování. 3. osoba, přítomný čas a na můj vkus ne úplně dobré zpracování. Stávalo se mi, že jsem se neorientovala, zda zrovna mluvíme o Hadley nebo o Oliverovi. Nevím, jestli je to chyba překladu nebo autorky, ale myslím si, že v tomto směru by se na knize dal odvést kus práce.

Oceňuji přidanou hodnotu příběhu - vyrovnávání se s rozpadem rodiny a přijetí faktu, že jsou i přesto oba Hadleini rodiče šťastní. Knížku považuji za příjemnou oddechovku, ale pokud si chcete přečíst knížku o lásce, myslím, že máte z čeho vybírat a krom originálního názvu a pěkné obálky vám tato nemá oproti ostatním co víc nabídnout, určitě najdete mnoho zajímavějších. Na druhou stranu ji nejspíš přečtete za jedno odpoledne a nudit se nebudete.