sobota 18. ledna 2014

na východ od ráje - john steinbeck

www.bux.cz
Je to pár roků zpátky, kdy jsem tuto knížku viděla u kamaráda. Přečetla jsem si anotaci na přebalu, cosi o paralele příběhu Kaina a Ábela, a věděla jsem, že to nebude nic pro mě. Zatraceně jsem se pletla. Naštěstí jsem byla přinucená si tu knížku přečíst. Chodila jsem v oktávě na literární seminář (a mám pocit, že to byl jeden z nejpřínosnějších předmětů, co jsem za celé gymnázium měla, i když nám ho ani nechtěli otevřít). Součástí tohoto předmětu byla povinnost přečíst několik knížek. Většina mě zaujala už od pohledu, ale trnem v oku mi bylo Na východ od ráje. Anotací mě spíš odpudilo, navíc jsem z nějakého důvodu měla v hlavě úplně nesmyslnou a špatnou škatulku "jižanští autoři - to mě nikdy nebude bavit". Ale nikdy neříkej nikdy, obzvlášť, když sis to zaškatulkovala špatně. Prokousala jsem se prvními padesáti stránkami s popisem krajiny a zevrubnou charakteristikou postav, které spolu vůbec nesouvisely. Padesát stránek! Ale nebylo to špatné. Nepohltilo mě to, ale bavilo mě to. A pak jsem se začetla. Zbytek knížky jsem přelouskala téměř v rekordním čase.


Tento Steinbeckův příběh je podle mého názoru jedním z nejdokonalejších obrazů lidské povahy, co jsem kdy četla. Setkáme se se spoustou postav a všechny, až na jednu, je dokážeme pochopit. Není se čemu divit, když se autor každou výraznější postavou zaobírá už od narození. Myslím si, že právě tahle výborná psychologie reálných postav mě dokázala zaujmout a nadchnout pro tu spoustu drobně popsaných stránek.

Jedinou výraznou postavou, u které mi něco málo chybí je Cathy. Už v první větě nám ji Steinbeck představuje jako zrůdu. A ještě několikrát se k tomu v průběhu knihy vrací. Dělá to, aby omluvil skutečnost, že takto zásadní postava nemá ke svému chování zřejmý důvod, když nás nechá ve všech ostatních postavách číst jako v knize? Nevím. Možná potřeboval nějakou roznětku, kolem které by se celý příběh mohl točit. A tak tam použil Cathy - nelidskou zrůdu, snad psychopatku? Byla jsem z toho trochu nesvá. Nejspíš bych se nad bezcitným člověkem v jiných knihách nepozastavovala, ale tato zcela negativní postava byla v příliš velkém kontrastu se všemi ostatními, u kterých jsme pochopili každou jejich slabinu. A přitom byla tak zásadní!


V knize se autor často otírá o Bibli. Je s ní propojena paralela příběhu dvou bratrů, kteří se na třikrát chtějí zalíbit autoritě - Bohu nebo otci. Pokaždé se bratři jmenují jinak. Jednou je to Kain a Ábel, jindy Cal a Aron. Ale pokaždé se řeší podobné potíže. Co když má rodič jednoho ze synů raději? Existuje k tomu nějaký správný přístup? A jak k sobě přistupují bratři? A jaké je to nést vinu?

Biblické texty mě v knihách často rozčilují. Pokud jsou pojaty doslovně, jako zákony. Tady tomu tak nebylo ani v nejmenším. Spíš se zpochybňovalo a dávalo se za pravdu tomu, že vše se musí brát s rezervou. Nenechte se tedy odradit paralelou příběhu Kaina a Ábela. Najdete ohromný lidský příběh! Příběh o tom, že můžete a že každé lidské chování má své důvody soudit na zlé/dobré je ohromně těžké, až nemožné.


Vyprávění je poměrně plynulé. Chvílemi je pozastaveno zajímavou úvahou na dvě až tři stránky. Ta ale velmi úzce souvisí s tím, co si dále přečteme, takže nás spíš ponoukne k tomu, abychom se na některé pasáže zaměřili a nesoudili je příliš krátkozrace. V příběhu se autor ukáže v podobě vedlejší postavy. Vnímám to jako přiznání toho, že čerpal z vyprávění ve svém okolí a inspiroval se lidmi kolem sebe. Zjistila jsem, že v postavě Sama Hamiltona je toho spousta ze Steinbeckova dědečka. Předpokládám, že ho musel mít hodně rád, když v něm vykreslil tak moudrého a kreativního člověka.


Pamatuji se, že když jsem tuto knihu četla poprvé, označila jsem ji jako jednu z nejlepších knih, co jsem kdy držela v ruce. Ne nadarmo má Steinbeck Nobelovu cenu a myslím si, že se nepřecenil, když o této knize řekl, že je to jeho nejlepší dílo. Já ji považuji za dílo mistrovské. Velmi mě inspiruje k tomu nebýt slabá jako Adam a neumírat zaživa, když mě něco trápí. Nebojím se nápadů a chci být jako Sam Hamilton. A hlavně si uvědomuji, že je lidské být člověk, dělat chyby, chovat se i jinak, než dokonale a mít se ráda taková, jaká jsem.


neděle 12. ledna 2014

dívka s pomeranči - jostein gaarder

bux.cz
Už jste se někdy ptali rodičů, jak se seznámili?

Jostein Gaarder, známý norský spisovatel, byl v dětství jedním z mých oblíbených autorů. Doma jsem z mamčiny knihovničky popadla Sofiin svět, zaujal mě a nedlouho na to se mi dostala do ruky i Dívka s pomeranči. Pamatuji si, že v těch 12 letech, kdy jsem tyto knížky četla mě oslovila mnohem více právě tato knížka. Měla větší spád, více děje, filosofické pasáže byly stručné a jasné. Navíc jsem na knížce ocenila, že neztratila spád, jako tomu dle mého názoru bylo u Sofiina světa. A teď jsem se k jeho knížkám vrátila. Asi na popud toho, že jsem přečetla jeho Hrad v Pyrenejích a dostala jsem chuť připomenout si i něco staršího.

Georgovi byly čtyři roky, když mu jeho otec před svou smrtí psal dopis. Nyní je mu patnáct a až v této době si v něm onen dopis našel adresáta. V průběhu celé knihy sledujeme Georgovy reakce na dopis jako takový a na jednotlivé myšlenky dopisu.

V dopise najdeme krásný milostný příběh, těžké úvahy o smrtelnosti (a ne nesmrtelnosti chrousta, pozor na to) a spoustu otázek. Jan Olav je sice pokládal Georgovi, ale snad každý čtenář si na ně hledá odpovědi také.

Jediná postava, která je v knize lépe prokreslena, je Georgův otec. Je mu v knize dáno nejvíce prostoru prostřednictvím jeho dopisu synovi, tak se není čemu divit. Jeho postava je dokonale lidská, nevěřím tomu, že by ji někdo neměl rád. Je citlivý, idealista, rád se raduje a také rád hloubá. Pro ostatní už mnoho prostoru nezbývá. Georga může čtenář zhodnotit jako chytrého, vnímavého a s ohledem k jeho věku poměrně rozumného chlapce. Dívka s pomeranči je viděna především zamilovanýma očima Jana Olava, nemůžeme si o ní tedy udělat objektivnější obrázek. I tento portrét skrze růžové brýle je ale pěkný a vidíme v ní tedy krásnou, citlivou a originální vílu. Ale o moc víc toho není, rozsah něco málo přes sto stránek opravdu moc dalšího prostoru pro prokreslené postavy nedává. Jejich cílem je čtenáře hlavně zaujmout a dovést k jádru - k myšlence knížky.

Vše, i závažnější témata, se čte s neobyčejnou lehkostí, já sama jsem v závěru knížky přejela zastávku, kde jsem měla přestupovat, a to jsem knížku nečetla poprvé. Myslím si, že výjimečná čtivost s ohledem k tématu, je výrazným pozitivním rysem všech Gaarderových knížek. Má myšlenku, kterou nám chce sdělit a dovede ji zaobalit do tak pěkného příběhu, že se vrhneme do čtení s mnohem větším nadšením, než kdybychom vytrhli jen samotné filosofické pasáže. A protože se dozvíme něco o figurujících postavách, cítíme s nimi v jejich situacích a lépe chápeme, co nám chtěl Gaarder sdělit.

Tyto pasáže jsou také asi největší Gaarderovou slabinou. Možná jsem pro to použila až přehnaná slova, ale když jsem teď starší a více pojímám tu filosofickou stránku jeho knížek, zjišťuji, že tato část se v jeho knížkách příliš nemění. Jistě, pokaždé je to napsáno jinými slovy, vždy krásně a poutavě, ale ten myšlenkový závěr je vždy stejný. Jeho myšlenky jsou mi velmi blízké. Často mi hlavou běhají podobné otázky, jen je neumím tak obratně formulovat. A protože se nenesou úplně snadno, jsou tyto knížky jakousi útěchou, že i jiní lidé řeší podobná témata. Úplně stejné téma smrtelnosti a možné konečnosti je středobodem Hradu v Pyrenejích, který už ale nemá tak poetický příběh, který by oslovil i dětského čtenáře. I když zde je toto téma konfrontováno i s trochu jiným pohledem.

Myslím si, že to, co chtěl Gaarder nejspíš sdělit je zde podáno nejlépe stravitelným způsobem z jeho knížek. Nerozebírá každou myšlenku ze všech stran, ale ono to stačí! A s ohledem k povedenému příběhu to mnohem více působí. Není to ani z daleka historie filosofie, Sofiin svět v tom nehledejte, ale komu se líbil Hrad v Pyrenejích, toho si Dívka s pomeranči získá určitě.




jak to bude dále

Nejspíš jste si mohli všimnout, že se tu hodně dlouho neobjevila ani řádka. Ne že by nebyl vůbec žádný čas. Spíš chyběla energie a také přečtené knížky. Spoustu úsilí jsem totiž věnovala škole. Škole, o které zjišťuji, že to pro mě není to pravé ořechové. Veškeré úsilí pro něco takového mě vyčerpávalo. Teď jsem si to díky některým rozmluvám přiznala a odkládám školu na druhou kolej. Mé "s co nejmenším úsilím k dostačujícícm výsledkům" nabyde svého plného významu a v uvolněném čase se chci se o to víc věnovat tomu, co mě baví, zlepšovat se a hledat, co bych chtěla dělat do budoucna.
Mimo jiné mě baví číst a psát. Ono to s ohledem k tomu, že mám blog a navíc o knížkách, docela dává smysl. Doufám tedy, že se mi podaří oživit blog a také ho udržet při životě. Nejspíš to půjde ruku v ruce s tím, že tu přibudou i články na jiné téma, než jsou knížky. Ráda bych se více přiblížila tomu, co jsem o svém blogu napsala, když jsem ho zakládala. Snad tu tedy v budoucnu najdete postřehy nejen z mého knižního světa, ale i světa okolního. Sama jsem na to zvědavá, tak buďte také.

A co tu můžete v nejbližší době čekat?

 

->knížky

 

Koupila jsem si přes databázi knih mé dva oblíbené kousky - Dívku s pomeranči (Jostein Gaarder) a Na východ od ráje (John Steinbeck). První jmenovanou už mám přečtenou a Na východ od ráje mi zrovna leží tady vedle postele (ano, patřím k těm, kteří dělají všechno v posteli a pak skuhrají, že je bolí záda), hřbetem nahoru (ano, dělám to, mám ráda záložky, ale když není žádná pěkná po ruce...) a už se těším, až si z ní zase pár stránek přečtu.  O obou bych se tedy ráda trochu rozepsala.

Po dlouhé době jsem zavítala do Levných knih a motivovalo mě to k obnovení občasných návštěv tohoto obchůdku - Prokletí (Chuck Palahniuk) za 19 korun? No nekup to. Chtěla bych se do ní tedy pustit také co nejdříve a něco o ní sepsat.
 
Možná si to tady nenajde svého čtenáře, ale co se týče mých pokusů v kuchyni, nesmí mi po ruce chybět Bioabecedář Hanky Zemanové. Něco bych vám k němu tedy také sepsala.


->filmy

 

Možná jsou tím média poslední dobou trochu zahlcená (idnes.cz naprosto bezpochyby, protože jsem se o tomto filmu dozvěděla poměrně dost, aniž bych se o to snažila), ale viděla jsem to, překvapilo mě to a mám potřebu se o své dojmy rozdělit. A co TO tedy je? Tento týden jsem byla v kině na Nymfomance, příští týden jdu nejspíš na druhý díl.


->a dál se nechte překvapit

 

A nechám se i já, protože kdo ví, co mě zase napadne.

Krásnou skoro jarní neděli!