pondělí 24. srpna 2015

gatsbyovská jízda a kniha, v které citelně přituhuje

Z jako Zelda - Therese Anne Fowler


O Fitzgeraldových jsem moc informací neměla. A ty, co se ke mně dostaly, pocházely z Půlnoci v Paříži a nepříliš nadšené četby Velkého Gatsbyho. Ovšem po Z jako Zelda, románu inspirovaným životem Zeldy Fitzgeraldové, mě jejich příběh neobyčejně zajímá.


Nádherné obálky Světové knihovny Odeonu - ta Zeldina se povedla obzvlášť

Zlatý pár: Scott Fitzgerald - zlaté dítě, velký talent a ohromně úspěšný autor, Zelda - temperamentní kráska s vlastní hlavou a kupou obdivovatelů. Vše jim vycházelo a jejich život byl jeden velký večírek.V odpovídajícím duchu se nese i začátek knihy, je nabitý energií a vy se zkrátka bavíte. Možná se někdy trochu kysele ušklíbnete nad skutečností, že většinu konfrontací Zelda ukončí výzvou, zda je tu někdo, kdo by si s ní zatancoval, ale tu jízdu si užijete.

Ale znáte někoho, komu se podařilo prožít celý život v alkoholovém oparu bez karambolů? A ještě když se k tomu přidá Zeldina touha po seberealizaci, rivalita mezi manželi, podivné přátelství s Hemingwayem... Na komplikace je zaděláno.

Po euforickém začátku atmosféra v knize zhoustne. Najednou se mi nečte tak lehce. V první chvíli jsem si zaklamaně povzdechla, že kniha ztrácí dynamiku. Po dalších deseti stránkách už mi ale oči svítily nadšením, protože jsem si připadala jako v Pěně dní. S houstnoucí atmosférou a vynořujícími se problémy těžkne celá kniha a tatam je bezstarostnost prvních stránek.

Moje prastará záložka, kterou ztrácím a znovuobjevuji ve svých knihách, s každým nalezením ji mám ještě raději. A k Zeldě se hodila.


A jsou to zajímavé problémy! Jednak se autorka snaží zachytit problematiku silného vztahu mezi Scottem Fitzgeraldem a Ernestem Hemingwayem, který byl Zeldě trnem v oku, přičemž Hemingwayovi se zase nezamlouvalo Scottovo manželství se Zeldou. Dalším výrazným tématem je postavení ženy ve společnosti v první polovině dvacátého století. Zeldě nestačí být matkou a slepou podporou svému muži, ze kterého se stává vlivem alkoholu troska. Touží po seberealizaci, kterou jí společnost a Scott především nechce umožnit.

Myslím, že jen tato dvě témata by vydala na samotnou knihu. Ale je jich ještě víc - tehdejší psychiatrické léčebny, finanční krize v rodině, pohled na autorství literárních děl... Tak jim dejte šanci v Z jako Zelda, bude se vám to líbit.

Jako bonus k dobrému obsahu nám autorka přidala i svěží styl psaní a inteligentní vtípky, u kterých se sice neválím smíchy po podlaze, ale zase si je po dlouhé době zapisuji do deníku, protože mě dostávají.

"Není to tak bon. Ráda bych se pokusila obejít bez těch prášků na spaní."
"Hm? To je neočekávané. Váš režim přináší nanejvýš pozitivní výsledky, bylo by nemoudré ho teď měnit."
"Vždycky mám pocit, jako bych měla hlavu vycpanou bavlnou, a musím trávit celé dopoledne tím, že si ji vytahuji z uší."
"Opravdu?" Zamračil se, ale pak se usmál: "Aha, nesmím to brát tak doslova. To, co jste mi právě řekla - podobné věci jsou míněny obrazně, že? Pokud ovšem člověk netrpí bludy. Ale to už máte za sebou."
"Bludy mám za sebou, ale dosud vězím v metaforách. Tak co s tím?"
(Z jako Zelda, str. 343)
A co vy? Vězíte si někdy v metaforách? A myslíte, že byste v nich na několik okamžiků mohli vězet se Zeldou?