sobota 25. srpna 2012

nejlepší kniha, kterou jsi letos přečetla - 30 day book challenge

Kathryn Stockett - Černobílý svět

kosmas.cz
Mám moc ráda, když mě nějaká knížka mile překvapí.  To se letos povedlo právě Černobílému světu, a proto ho hodnotím jako nejlepší letošní přečtenou knížku. Mohla bych na toto místo určitě posadit i jiný titul, k Černobílému světu se mi ale toto téma hodilo nejvíce. Ostatně jsem o něm chtěla někdy něco nepsat tak jako tak.
Tedy Černobílý svět! Trochu černobílý příběh, ale krásný. Na americkém Jihu v šedesátých letech vznikají mezi světem černých a bílých stále větší rozbroje. Přitom černé ženy vychovávají děti bílých matek a jsou dětem matkami spíše, než jejich matky biologické. A za všechnu jejich obětavou práci se jim nedostává ničeho než pohrdání ze strany bílých žen a potrhlých nápadů. Třeba že černí přeci nemohou sdílet s bílým obyvatelstvem společné toalety!
Slečna Skeeter po zkušenosti s chováním vlastní matky k jejich služebné ztratí trpělivost. Rozhodne se o tomto problému napsat knihu. Nezní to nejspíš tak děsivě, průlomově či odvážně, že? Jenomže si uvědomme, že v šedesátých letech emancipace nedosáhla takové úrovně, aby si ženy mohly psát a dělat, co chtěly. Netož aby jim to někdo vydal! Potom se také zamysleme nad tím, jak získávala Skeeter příběhy černošských žen. Ony se bály o svou práci a nemohly jen tak přistoupit na to, že si jejich příběhy někdy mohou přečíst jejich paní. Tyto těžkosti se ukazují být velkými překážkami v uskutečnění velkého snu Skeeter.
Velikým plusem této knihy je hlavní postava. Mladá emancipovaná a chytrá žena, co chce oproti všem očekáváním dokázat něco víc, než se pouze dobře vdát. Je velmi snadné se s ní, pokud je čtenářem dívka, ztotožnit a knihu si o to více užít.
Naopak se dá knize vytknout jistá černobílost. Černí v ní vystupují jako ti dobří a naopak. Naštěstí to ale není tak markantní kontrast, jako u filmového zpracování, které v tomto směru hodně pokulhává. I tak mají ale postavy nádech skutečného. Většinou si u každé z nich najdeme dobré i špatné vlastnosti. Jen je potřeba is na to někdy počkat, než se začneme vztekat nad jejich prvoplánovitou černobílostí.

čtvrtek 23. srpna 2012

není nad dětské knihy?

Meg Cabot - Krajina plná stínů

www.bux.cz
Když jsem byla mladší, slyšela jsem od kamarádek, že série Mediátor od Meg Cabotové je absolutně dokonalá a že skoro nic lepšího nečetly. A tak jsem si ji chtěla samozřejmě přečíst. Jenomže jsem chodila do malé zdejší knihovny a bylo to stále beznadějně rozpůjčované a tehdy je ještě za rezervace knížek platilo. Tuším že asi 8 korun a mně to tehdy přišlo hrozně moc. No, zkrátka jsem se k tomu nedostala.
Není to tak dlouho, co jsem si při prohlížení blogu Ohany přečetla článek o jejím vzpomínání na Mediátora a tak jsem si řekla, že když už mám ty prázdniny, tak bych se do toho taky mohla pustit. Sice už to nebude úplně aktuální a bude to tak trochu mimo mou věkovou kategorii, ale ráda bych viděla o co jsem přišla. A myslím, že o hodně. V kontextu toho, co jsem tehdy četla (i dívčí románky Lanczové a jí podobných to byly) by to rozhodně bylo perlou. Navíc mě docela překvapuje, že autorka, co je schopná napsat takovou, s prominutím, blbost jako jsou Princezniny deníky dokáže napsat docela slušnou knížku pro mládež.
Nečekejte nic naprůměrně duchaplného ve smyslu plného myšlenek. Najdete v knize pouze spoustu duchů. Hlavní hrdinka je totiž vidí a má za úkol jim pomáhat překročit hranici a dostat se mimo náš svět. Autorka dovede pracovat s napětím, povedlo se jí vytvořit sympatickou hlavní hrdinku, ze které naštěstí neudělala prvoplánovitého rebela a přidala tam trochu toho líbivého holčičího - tedy rozplývání se nad kluky a vztahové motanice.
A tak se to příjemně čte, není to úplně špatně a myslím, že kdyby mi bylo zase třináct, tak mě od těch knížek nikdo nedostane. I teď mám tak trochu nutkání si ze zvědavosti přečíst i další díly. Ale na druhou stranu bych možná mohla číst něco... Ale což, mám přece prázdniny a až je nebudu mít, tak si sem tam budu potřebovat u něčeho odpočinout!

středa 22. srpna 2012

kniha, kterou právě čtu - 30 day book challenge

Daniel Keyes - Růže pro Algernon

kosmas.cz
Vědecký pokrok  je velmi kontroverzní - kde je ještě to, s čím máme zkoušet něco dělat a kde je etická hranice, za kterou bychom už neměli pokročit? A jak se s tím vším srovnat.
Charlie má velmi nízké IQ. A protože "chce bít chitrí", lékaři na něm uskuteční pokus - operací zvýší jeho inteligenci, která postupně stoupá. Charlie se odstává během pár měsíců mezi nejinteligentnější lidi na světě, není-li nejinteligentnější všeobecně. U některých pokusných myší se ale objevoval jev, kdy se jejich inteligence začala zase snižovat. Jak to dopadne u Charlieho? A jak se člověk může vyrovnat s růstem inteligence, kdy si začíná uvědomovat, jak k němu lidé přistupovali, když se mu mohli smát za zády a on je nechápal. A jak se vyrovná se skutečností, že většina věděcké komunity k němu nepřistupuje jako k osobnosti, ale jako k objektu jejich pokusu.
To vše Charlie rozebírá ve svých pracovních hlášeních a je to nadmíru zajímavé.
Krásně se to čte. Zpočátku jsem se zalekla textů psaných Charlieho zmršeným jazykem, ale naštěstí se to natolik rychle vylepšilo, že jsem si na to ani nepotřebovala zvykat. Námět to má úžasný, zpracování také, jsem jen zvědavá jak to dopadne.
Doporučuji všem, ač jsem to ještě nedočetla!  Kniha je sepsaná na námět původní povídky, ale myslím, že její rozsah rozhodně není na škodu. Náhled do hlavy někoho, kdo se stává chytřejším a chytřejším si těch bezmála 250 stránek určitě zaslouží.

úterý 21. srpna 2012

30 day book challenge - kniha, kterou jsi naposledy četla

Peter Mayle - Dobrý ročník

www.bux.cz
Včera večer jsem byla extrémně utahaná z jednoho prostého důvodu - po dlouhé době jsem se nudila. Je vedro, tak se nedá nic dělat, všichni jsou pryč z města a už jsem doma moc dlouho v kuse. Doufám, že mě to zase brzy přejde! Ve stavu extrémního znudění totiž nastává zvláštní situace, kdy už ani do čtení něčeho pořádného se mi nechce. A tak jsem sáhla do hromádky knížek z knihovny, co přinesli rodiče. A pustila jsem se do Dobrého ročníku.

Viděla jsem kdysi film, který byl až příliš americký a až příliš romantický. A tak mě moc nezaujal. V knížce bylo něco z té romantiky potlačeno, hurá! Ale jinak to stejně za moc nestálo. Knížka to je oddychová, člověk se u ní určitě při čtení nezapotí, ale také ani krapet nezamyslí a nic ho nepřekvapí. Takže jestli můžu doporučit, asi to spíš nečtěte. Prý je Mayle dobrý, třeba jsem vzala do ruky špatnou knížku. A nebo mi to prostě příliš nesedí. I když je tam vlastně pěkný střet anglické a francouzské kultury a zvyků a povah! A také se mi moc líbí obálka.

Abych uvedla do obrazu ty, kteří o Maylem ještě nikdy neslyšeli, jde o britského autora, co píše knihy odehrávající se ve francouzském Provence. Max, muž středního věku, zdědí po svém strýčkovi usedlost s vinicí ve francouzském Provence, a tak se tam stěhuje, zapojuje se do tamějšího způsobu života a sžívá se s tamějším vínem. A vznikne z toho nenáročné čtení, co neurazí, ale na druhou stranu když si ho nepřečtete, vůbec o nic nepřijdete.

novinky.cz
Raději bych někdy zkusila rodilého Francouze Marcela Pagnola, ten by mohl Provence snad vystihnout lépe. A ještě bych si to mohla přečíst ve francouzské originále. Někdy se do toho pustím a dám vám vědět, jestli to spíše bude stát za přečtení.

jeden životopis umělcův

David Weiss - Nahý jsem přišel na svět

Nikdy jsem nebyla velkým čtenářem životopisů. Ve skutečnosti mám dojem, že jsem za svůj život přelouskala všehovšudy tři. Životopis J. K. Rowling v době, kdy mě kniha v sebemenší spojitosti se světem kouzelníků dokázala vtáhnout, ať už v ní bylo cokoliv (a jisté příznaky této choroby se objevují stále, ale o tom někdy příště), potom Loukotkové životopis Navzdory básník zpívá o Villonovi a abych se nedržela jen spisovatelů (a básníků), tak jsem si nedávno přečetla i jeden životopis sochaře  - Auguste Rodina.

Abych trochu zmírnila dopady svého hodnocení, které by si kniha asi zasloužila lepší, musím se přiznat, že asi nejsem životopisný typ. Přeci jen se mi líbí ta trocha fikce v románech, která pro nás činí beztrestně život postav zajímavější a poutavější. A životopis se přeci jen musí držet reality. A proto mu těžko můžeme vyčítat rozvleklost a opakování událostí - protože co byste čekali od sochaře jiného, než tvorbu soch? Proto pro všechny, co na rozdíl ode mně mají rádi životopisy, pusťte se do toho. V daném žánru je to skvost. Já jen tomuhle žánru nefandím.

Auguste Rodin vyrůstal a tvořil v (pro mě) krásné době impresionistů. Ve vyprávění se tedy nesetkáváme jen s ním, ale i s Monetem, Manetem, Cézannem a dalšími. Navíc, jak se dá očekávat, se většina Rodinova životního příběhu odehrává v Paříži, a tak má autor krásnou půdu pro Rodinovu inspiraci a působivé popisy.
V průběhu životopisu můžeme vidět jaké je vyrůstat s talentem pro tehdy neuznávané umění, jaké je vyrovnávat se s tím, že naše dílo společnost neuznává a jak prosadit své sny před rodinou. Je také moc krásné pozorovat sochařovo nadšení pro krásu a extázi z tvorby.

Mně osobně se nezamlouvaly pasáže z Rodinova soukromého života. Nedovedla jsem se smířit s jeho k chováním k jeho ženě, synovi a s jistou arogancí vůči okolí a s nelidskostí jeho jednání při zápalu nadšení z tvorby. Jako nejspíš každý génius měl něco ubráno v sociálním cítění. A nebo si to jenom myslím. Ale na druhou stranu možná v kontextu ostatních umělců nevedl život natolik zhýralý. Já jen mám určité představy úcty k ostatním lidem a nerada vidím, když se jich někdo nedrží. Ale k životu umělce toto nejspíš patří.

Další vadou na kráse je stále opakování námětů - Rodin něco dlouho tvoří, nemá na to peníze a pak se mu to nedaří vystavit, protože ho přes jeho geniální a originální styl odmítají. A to se stále opakuje, jenže pak už ho přijímat začnou. A tak jsem se asi od poloviny knihy nudila.
Na druhou stranu mám ale chuť zajet do muzea Auguste Rodina a podívat se na jeho sochy, co vyvolávaly takové opovržení a které autor v knihách dovedl krásně a do hloubky popsat. A kdybych se o Rodina konkrétně zajímala více, určitě by mě tato kniha nadchla.
Mám dojem, že mouchy, které jsem na knize shledala, nemůžu ani v nejmenším přišít na vrub autorovi, protože ten se s tématem popral skvěle a vytvořil úžasný životopis!

sobota 18. srpna 2012

oblíbená fikce - 30 day book challenge

John Wyndham - Den trifidů

bux.cz
Mám tak trochu dojem, že v žánru fantasy a sci-fi je v současné době spousta nekvalitních knížek. Třeba nejsou nekvalitní, ale jenom nejsou určené pro mě. Ale mám zkrátka dojem, že ta nepříliš povedená díla převažují. Možná je to tím, že jsou tyto žánry v současné době hodně oblíbené, a tak se vydávají i méně kvalitní věci. A nebo jsem se do těchto žánrů zkoušela dlouho začíst a tak jsem se těmi nepovedenými díly probrala.
A samozřejmě jsem narazila i na skvělé věci. Žel většinou to byla starší, časem prověřená, díla. Jako třeba Den trifidů.
Krásná, napínavá a výborně napsaná katastrofická sci-fi. Téměř celý svět oslepne a lidstvo skoro vyvraždí trifidi - vyšlechtěné chodící rostliny. A my pozorujeme strastiplné pokusy o přežití jednoho vidoucího.
I když jsem slyšela o čem kniha je, nepředpokládala jsem, že by se mi mohla líbit. Protože ale většinou dám na doporučení svého tatínka, pustila jsem se do ní. A určitě jsem nelitovala. Je to skvělá a poutavá kniha. Velmi čtivá a napínavá.
Dokonce stojí za přečtení i volné pokračování Noc trifidů. I když už je trošku slabší.

pátek 17. srpna 2012

oblíbená non-fikce - 30 day book challenge

Robert Fulghum - Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce

kosmas.cz 
Fejeton je mým oblíbeným publicistickým útvarem a Robert Fulghum je jedním z mých nejmilovanějších autorů pro chmurné nálady, protože mě z nich dovede spolehlivě vytáhnout.
A tato milá útlá knížka je sbírka jeho fejetonů. Jsou to příběhy ze života se spoustou vtipu, překvapení, radosti ze života a vše podané tak krásně! A moudře! A dokonce často bez zbytečné pompéznosti. Mým oblíbeným fejetonem je zamyšlení nad tím, jak dokonalé jsou voskovky a co všechno se s nimi dá dělat. A dále jsem konečně zjistila, jak se hraje hra na Obry, trpaslíky a skřítky. Jen ty mořské víly tam žádné nebyly. Ale to už je jen pár poznámek pro knihy znalé.
A pro ty, co se ještě s těmito krásnými fejetony neseznámili, mám jedno doporučení - zkuste to! Stojí to za to. A nečtěte to najednou. Já si knížku někdy namátkou otvírám před spaním, aby se mi lépe spalo. A usínám pak s úsměvem na rtech.

středa 15. srpna 2012

oblíbená kniha, kterou jsem četla ve škole - 30 day book challenge

Erich Kästner - Luisa a Lotka

kosmas.cz
Ve škole pod lavicí jsem přečetla spousty knížek. Ale počítala jsem jen ty, které jsme četli ve škole povinně všichni najednou. A těch mnoho nebylo. A tu nejlepší z nich už jsem dokonce měla přečtenou předtím, než jsme ji četli ve škole. To byly Děti z Bullerbynu. A pak jsme četli něco od Erich Kästnera. A v druhé části knížky byla Luisa a Lotka. A já četla souběžně oba dva příběhy. Ten, co jsme četli společně jsem si vždycky načetla dopředu a skákala jsem do druhé části na Luisu a Lotku. Byla to veliká sranda a ta Luisa a Lotka byla lepší. Ale byla jsem tehdy také za vyvrhele, co nedává pozor, protože když jsem byla vyvolaná, tak jsem věčně nevěděla, kde jsme. Ale to už je úděl dětí, co umí číst předtím, než šly do školy.
Jinak je tato knížka moc milé vyprávění o dvojčatech, co se náhodu potkají na letním táboře a rozhodnou se vyměnit. Každé putuje k druhému z jejich rodičů.

úterý 14. srpna 2012

kniha, ve které je moje oblíbená scéna - 30 day book challenge

Zdeněk Jirotka - Saturnin

knihobeznik.cz
Tak jsem do 30 Day Book Challenge zařadila další svou oblíbenou klasiku! Je třeba vám Saturnina představovat? Předpokládám, že ne, a tak se dostanu hned ke své oblíbené scéně, z této knihy. Těžko jsem vybírala, protože skvělých momentů je tam spousta. Ale nakonec jsem vybrala krásný začátek této knížky, který mě donutil si ji přečíst jednoho zimního večera za špatné nálady celou najednou. A věřte tomu, že na náladu to byl nejlepší lék! Tedy koblihová teorie doktora Vlacha! Nebyla jsem si tehdy jistá, co od Saturnina čekat, ale hned tento úvod mě ke knížce připoutal neuvěřitelnou silou.
Kdo není informován, dle doktora Vlacha se dají lidé rozdělit do kategorií dle toho, jak se chovají při pohledu na plnou mísu koblih v poloprázdné kavárně. První kategorie lidí se na koblih pouze dívá, druhá se baví představou, co by se stalo, kdybyste je začali házet po návštěvnících kavárny a třetí kategorie lidé jsou ti, co by to zkusili. Do té třetí kategorie patří Saturnin! A v tu chvíli jsem si Saturnina zamilovala!
Mimochodem víte, že Saturnin je normální jméno, co najdete ve francouzském kalendáři? Já jsem to zjistila při pohledu do kalendáře, když jsem byla ve Francii v rodině. A musela jsem jim pak dlouze vysvětlovat, proč jsem při pohledu na kalendář tolik valila oči z důlků a proč jsem se ptala, jestli jméno Saturnin vážně existuje....

pondělí 13. srpna 2012

jak jsem nahlédla do říše divů

Lewis Carroll - Alenka v říši divů

bestmoodle.com
Někdy je chyba čekat příliš mnoho! Alenka pro mě byla vždycky symbolem neomezené fantazie a jakýmsi způsobem jsem si oblíbila i postavu Alenky, přestože jsem knihu neměla přečtenou. Jen jakousi její dětskou Disneyovskou verzi kdysi dávno. Možná to bylo pro přirovnání, co tu stojíš a koukáš jako Alenka v říši divů. A nebo pro přirovnávání k Alence v Třetím přání.
Rozhodla jsem se tedy, že si Alenku přečtu, abych věděla, co že se mi to vlastně asi tolik líbí. Přečetla jsem si to v angličtině.
Možná jsem v angličtině nepojala veškeré vtipy a hrátky s jazykem, a tak jsem se o něco ochudila. A nebo už nejsem dítě, a tak moje fantazie není natolik otevřená (ale to doufám, že není ten pravý důvod). Jenže mě to ke konci prostě moc nebavilo!
Začátek knížky jsem si docela užívala. Alenčino zmenšování se, zvětšování, rozhovor s Houseňákem a podobně. Jenže všechny tyto pasáže byly velmi rozvleklé. Nebyla jsem ani schopná spočítat, kolikrát přesně se Alenka přede dveřmi, kterými proběhl bílý králík, zmenšila a zvětšila. Měla jsem dojem, že kdyby se dvakrát zvětšila a dvakrát zmenšila, pak by spadla do jezera slz a pokračovala by jedním zvětšením a jedním zmenšením, stačilo by to. Mně ale přišlo, že celý tento akt změny velikosti tam probíhá pořád a dokolečka. Jako kdyby autor na něco přišel a musel to pořád opakovat. A tak tomu bylo i u některých dalších scén. Proto se mi knížka nečetla moc dobře. Bylo tam příliš mnoho rozvleklých scén, které opakovaly stále jedno a to samé.
Na druhou stranu to možná bude moje chyba. Četla jsem knížku anglicky a opakování mi možná neodsýpalo tolik proto, že jsem zkrátka četla pomaleji než česky.
Některé pasáže ale byly moc pěkné. Oblíbila jsem si třeba Houseňáka s vodní dýmkou. A kočku Šklíbu také. A Alenku jsem nepřestala mít ráda. Byla totiž mile popletená, zmatená a zbrklá. A hlavně měla úžasně otevřenou hlavu všem novým nápadům. Jen se mi až tolik nelíbil příběh, do kterého Alenka tou králičí norou spadla! Ale čemu se divit, když to byl vlastně jen sen, že?
A odkdy sny dávají smysl a drží se nějakého řádu a vyhovujícího počtu opakování podobných situací?

kniha, o které říkám, že jsem ji četla, ale není to pravda - 30 day book challenge

Žert - Milan Kundera


kosmas.cz
Bylo mi tehdy šestnáct, když jsem se rozhodla, že je na čase s i přečíst něco od Kundery. A o Žertu se hodně mluvilo, a tak jsem si ho vypůjčila v knihovně.
Nemůžu říct, že by mě to tehdy vůbec nebavilo. Ale ani mě to ničím moc nezaujalo. Možná byl o době, o které jsem toho moc nevěděla. Možná byl o zkušenostech, které jsem neměla. Možná ještě nebyl pro mě. A tak jsem ho nedočetla, i když jsem z toho měla trochu výčitky svědomí.
Pak jsem postupem času přečetla snad všechno, k čemu jsem se dostala, ale k Žertu jsem se nikdy nevrátila, což je jakýsi dluh, co musím splatit.
Viděla jsem v minulém roce film, takže znám příběh knihy a myslím, že pro tentokrát už by se mi mohla líbit trochu víc. Tak uvidíme.
A proč tvrdím, že jsem ho přečetla? Ani nevím, ale s oblibou říkám, že jsem od Kundery přečetla všechno, co se dalo.

neděle 12. srpna 2012

jak jsem si konečně zamilovala pratchetta

Terry Pratchett - Zaslaná pošta

Prostě to nešlo!

Dlouhou dobu jsem se snažila přijít na to, proč většina mých kamarádů bezmezně zbožňuje zeměplošské knížky. Zkoušela jsem se do této série také začíst. Říkala jsem si, že nejlépe se mi to určitě povede, když začnu chronologicky. A tak jsem jako první měla v ruce Lehké fantastično a prostě to nějak nešlo! Nezaujalo mě to, nepohltilo. A tak jsem Pratchetta založila do kategorie - nebaví mě to. Pak jsem se náhodou dostala k Národu a proležela jsem u čtení celý den. Říkala jsem si, že když někdo dovede napsat tak skvělou knížku, musí být i ty ostatní dobré.
A tak jsem si půjčila Zaslanou poštu.


Příběhovější Zeměplocha, než ty úvodní

fantasyobchod.cz
Zaslaná pošta je delší Zeměplocha, jejíž ústřední postavou je Vlahoš von Rosret. Dostává za úkol vzkřísit poštovní úřad v Ankh-Morporku, který už je mnoho let přímo pohřben v hromadě nedoručené pošty. Celou práci mu znesnadňují jeho zaječí úmysly a konkurenční boj s Velkou semaforovou linkou. A tak se s tím pere po svém. A to výborně, vtipně, neotřele.

Knížku jsem zhtla velmi rychle, většinu v podstatě za cestu vlakem do Brna, protože mě bavila a to i ve smyslu, že jsem se nad ní musela smát. Nepředstavujte si, že jsem ležela smíchy ve vlakové uličce. Kniha mě rozesmívala spíše mírně, vyvolávala mi na tváři úsměv a zpříjemňovala mi cestu.

A tak mám doporučení pro všechny, co se třeba do Zeměplochy nezačetli již při prvním setkání - nečtěte první zeměplošské knížky, ale nějaké novější. Třeba právě Zaslanou poštu. Má moc pěkný a přehledný děj. A pak třeba dostanete, stejně jako já, chuť si přečíst Zeměplochu celou.

A pak nemůžu nezmínit skvělého překladatele. Myslím, že většina Pratchettova úspěchu v České republice stojí na bedrech Jana Kantůrka! A abych mohla porovnávat originály a překlady, mám půjčené z knihovny Lehké fantastično v angličtině. Takže pokud se mi ho povede dočíst, pokusím se tu nějaké srovnání napsat.

pátek 10. srpna 2012

expresionistický obraz japonského podsvětí a liské obrazotvornosti

Haruki Murakami - Konec světa and Hard-boiled Wonderland

kosmas.cz
Haruki Murakami je dnes už velmi známý japonský spisovatel, který umožňuje evropanům nahlédnout do japonské mentality. Konec světa je dalším jeho počinem, který byl před dvěma lety přeložen do češtiny. Jde o jedno z jeho starších děl, jeho volným pokračováním je Kafka na pobřeží, který se na českých trzích objevil už před delší dobou. Pokud chce někdo nakouknout do psaní tohoto autora, doporučuji pro začátek spíše Kafku na pobřeží, je stravitelnější pro seznámení s touto neobvyklou literaturou.
Někdy je Murakamimu vyčítáno přílišné poevropštění děl, ale je už na každém, zda si to vyloží jako pozitivum nebo negativum.

Vzhůru do Tokia a fantazie 

Bezejmenný hrdina, muž - kalkulátor žijící v Tokiju v blízké budoucnosti, je pozván starším profesorem do jeho podzemní pracovny, kde má zpracovat data týkající se výzkumu lebek. Vše proběhne jak má a muž se vrací domů. Prožívá neobvyklý románek s knihovnicí, ale pak se vše změní. Jeho byt zdemolují dva neznámí muži, navíc mu dýchají na paty kódmani a pokoutníci, od kterých se nedá čekat nic dobrého. Do toho všeho přichází profesorovy vnučka se zprávou, že má nastat konec světa, její dědeček se ztratil a je třeba ho najít.
Zároveň za brány a hradby města Konec světa přichází jiný muž. Je mu odebrán jeho stín, jako všem ostatním obyvatelům města a stává se knihovníkem, který čte staré sny. Ví, že něco opustil, ale neví co. Zdá se mu, že něco ztrácí, protože je stále méně schopen citů. A navíc se nechává laxně svazovat podivnými pravidly ještě podivnějšího města.
Osudy těchto dvou mužů se postupně začínají proplétat asi jako když pozorujete, jak se barva ze sáčku čaje vpíjí do horké vody. A pak je najednou vše barevné!
 Téměř reálný svět se postupně propojuje se světem fantastickým, až události v jeden okamžik splynou, v bou světech získají stejnou platnost.
Ten okamžik je fascinující. Duše se potácí na hranici dvou světů a neví, jestli odejde nebo zůstane.

Jako Kafka na pobřeží

Kniha mi strukturou i myšlenkami, co vyvolávala, připomněla Kafku na pobřeží. Následně jsem zjistila, že Konec světa je jakýmsi předchůdcem Kafky a tyto knihy mají záměrnou návaznost.
Kafka na pobřeží je trochu reálnější, možná se snadněji čte. Já jím začínala s Murakamim a nadchnul mě pro něj. Konec světa je oproti tomu náročnější, ale zato plnější, více zahloubaný. Až budete mít někdy chuť si zapřemýšlet a nechat se unést, otevřete si stránky právě této knihy! Budete okouzlení.

čtvrtek 9. srpna 2012

pár slov a drobná omluva

Již asi tři týdny tu přibývaly jen články z 30 Day Book Challenge a nebylo v tom nějaké výrazné ozvláštnění. Tímto se vám chci omluvit a slíbit, že se teď pokusím příspěvky trochu promíchat, vylepšit. Byla jsem teď dlouho dobu pryč, a tak vše běželo jako předpřipravené, tak proto ta monotónnost. Teď to bude lepší.
Můžete se těšit na pár slov k Murakamiho knize Konec světa a Hard-boiled Wonderland, na mé nadšení z nadchnutí se do Prattcheta a pár slov o Alence v říši divů.

můj první kundera ve francouzštině

Milan Kundera - L'Ignorance

Trocha egoistického chvástání

Dokázala jsem to! Na čtvrtý pokus jsem přečetla první knihu ve francouzštině. Mám chuť se pustit do další, tentokrát méně složité. Ale uvidíme, jestli k tomu budu mít motivaci. Velmi silná motivace byla totiž klíčem mého prvního čtecího úspěchu v cizím jazyce. L'Ignorance do češtiny přeložená není a dle mého skromného odhadu asi ani nebude. A tak mi nezbývalo, než se pustit do originálu. A byl to boj! Ale skvělý, i když s kapkou lítosti.
livre.fnac.com

Mám totiž chuť vám říct: "Nečtěte to!" Pokud tedy neumíte francouzsky naprosto skvěle. Všechny předešlé Kunderovy knihy jsem si užívala a spíš než do děje jsem se potápěla do myšlenek okolo a do toho, co z chování postav vyplývá. U své oblíbené Nesnesitelné lehkosti bytí vám nejsem schopná převyprávět děj - prostě mi v hlavě utkvěly jiné detaily. Jenže to se u čtení ve francouzštině změnilo! Dějovým linkám jsem byla schopná porozumět, držela jsem se jich jako klíště a právě po dějových pasážích jsem šplhala vzhůru ke konci knihy. Zamýšlecí pasáže pro mě byly ve francouzštině zatraceně těžké a mám dojem, že jsem tím byla o mnohé ochuzena. Asi se ještě budu muset hodně učit a pak se pustím do čtení znova.

Konec líčení jazykových obtíží

Kniha samotná je o pocitech emigrantů, o návratu, smíšených pocitech a citech.
Na začátku knihy rozebírá Kundera slovo nostalgie, rozebírá ho, hledá jeho významové rozdíly v různých jazycích, různá synonyma a podobně. Říká, že všichni emigranti jsou stiženi nostalgií a přirovnává je k Odysseovi.
Irena žije ve Francii, je také stižena nostalgií, ale zároveň v něčem svou zemi nenávidí. Když se po revoluci vrací do Čech, stává se jakýmsi vyděděncem. Mám být ráda, že je zpět, ale v tolika ohledech Čechy nenávidí a navíc se již po tak dlouhé době vůbec necítí jako doma. Nikdo se nezajímá o to, jak žila a žije ona. Všichni jsou zaujati jen pro svou realitu.
Druhou figurou na Kunderově šachovnici je v této knize Josef. Také emigrant, který jede na nějakou dobu do Čech za bratrem. Opět je u něj vidět střet se zaběhnutým způsobem života, do nějž už on nezapadá. Nachází také svůj deník z dob dospívání, ve kterém vidí, jak se tehdy choval ke své tehdejší dívce a není ochoten se se svou minulostí srovnat.
Tito dva se potkávají, zaplétají se spolu a Irena poté rozplétá něco málo z minulosti.

V díle je opět spousta myšlenek, které mi možná unikly. Nejspíš je kniha také hodně osobní, Kundera musel vycházet ze svých emigrantských zkušeností, aby mohl popsat rozpor, jaký se nachází v nostalgii - tedy touze po domově.


neděle 5. srpna 2012

kniha, kterou se chystám číst - 30 day book challenge

Jon Krakauer - Útěk do divočiny

Někdy se stane jistá nepříjemná věc. Samozřejmě jsou na světě i horší události, ale já zkrátka nesnáším, když vidím film a následně zjistím, že má knižní předlohu.
Takto jsem se podívala na Into the Wild, načež jsem zjistila, že je to natočené dle knihy, která podává svědectví o stejné události.
Kniha je dokumentární dílo o mladíkovi, co odejde po maturitě z domu, dva roky jezdí po státech a živí se, jak to zrovna jde, a pak se vydává přežít na Aljašce.
Jsem na knihu zvědavá, protože mě zajímá, jakým způsobem se mladík na Aljašce živil a dává mi to náhled do toho, jak moc je člověk schopen být samostatný.

sobota 4. srpna 2012

oblíbená obrázková knížka - 30 day book challenge

Walt Disney - Lady a Tramp

kfilmu.net
Protože by další téma 30 Day Book Challenge opět směřovalo k drobně sentimentálnímu povídání, zkrátím to. Lady a Tramp není obrázková knížka. Mně ji ale rodiče četli, když jsem ještě číst neuměla, proto je pro mě obrázkovou knížkou. Nakonec jsem ji uměla nazpaměť, a tak si to chudáci nemohli ani zkrátit.
Bylo to milé, napínavé povídání o pejskách. Toť vše! Paměť zklamala, víc si nepamatuju. Krom toho, že to bylo ještě i o vánocích a byly tam spousty krásných a velkých obrázků.

středa 1. srpna 2012

kniha, kterou jsem četla nejvíckrát - 30 day book challenge

J. K. Rowling - Harry Potter a kámen mudrců

databazeknih.cz
Byla jsem tehdy malá druhačka, co milovala knížky. Dělala jsem spoustu věcí, ale knížky byly má vášeň. Patřila jsem k těm dětem, co četly s baterkou pod peřinou, ve škole jsem již od první třídy četla napřed a bylo mi vyčítáno, že nedávám pozor a... Myslím, že si každý knihomol dovede představit o čem mluvím. A tehdy jsem dostala k vánocům Harryho Pottera a kámen mudrců.
Ne, nebyla to láska na první pohled! Já se 14 dní prokousávala první kapitolou, která mě zoufale nebavila. Navíc jsme byli s rodiči někde na horské chatě, a tak jsem si raději hrála s ostatními dětmi, než abych jezdila s nějakým pánem do jeho firmy na vrtačky. Jenomže pak přišel Harrymu první dopis! A světe div se, zbytek knížky jsem měla přečtený během dvou dnů (možná i za kratší dobu, ale nechci své osmileté schopnosti přeceňovat).
Za vysvědčení na konci ledna jsem dostala Tajemnou komnatu, v březnu jako náplast na hořkost po jedněch závodech vězně z Azkabanu.
Harrymu jsem propadla! První díl jsem za rok přečetla jedenáckrát. Od té doby ještě mnohokrát, a tak jsem přesvědčená, že číslo dvacet jsem nejspíš pokořila. Ještě dnes jsem schopná vám odcitovat první stránku knihy, tak hluboko se mi to vrylo pod kůži. Další díly jsem četla také stále dokolečka, snila jsem o tom, jak mi v jedenácti přijde dopis a já pojedu do Bradavic a pak najednou bum! Natočili film, který se mi tehdy vůbec nelíbil. V mých představách byly totiž Bradavice jiné. Ale to by ještě nebyla taková tragédie. Průšvih byl, že se lidé v České republice začali o Harryho také zajímat. Jenomže kouzelnický svět byl přeci můj a oni mi do něj neměli co zasahovat!
A dovedete si představit, jak jsem těžce nesla, když  jsem na Ohnivý pohár musela čekat od 11. listopadu, kdy vyšel, až do vánoc? Bylo to hrozné utrpení.
A následné čekání na pátý díl bylo ještě horší. Ten pro změnu v knihkupectvích prodávali od půlnoci, a tak jsem si ho vzala a četla do rána, přes den a tak dále.
Pokračovalo to podobně, jen s jistým nadhledem a odpuštěním pro filmy a všechny ostatní, co si Harryho zamilovali. Co na tom, že já dřív?
Psala jsem jednu dobu dokonce fanouškovské povídky a velmi jsem si ten svět užívala. A užívám si ho dodnes! Mohla bych si ty knížky zase pěkně popořadě přečíst. A taky mám ohromnou radost, že mám všechny knížky v prvním vydání, dokonce i první díl, který má obálku, co se jen tak u někoho nevidí.
Promiňte ten rozvleklý a nadšený výlev, já si ho pro dnešek musela dopřát, protože mám radost, že ani s dalším rokem navíc jsem této pohádce neodrostla!