úterý 13. května 2014

kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu - pavel tigrid

databazeknih.cz
Jestli se opravdu ráda přiznávám k tomu, že jsem něco četla, tak je to právě tato knížka. Protože mám někdy i ty egoistické choutky, připadala jsem si velmi inteligentně, když jsem takovou knížku zapáleně četla v šalině. Naštěstí jsem se k tomu zapálenému čtení vůbec nemusela přemáhat, ba naopak, takže vše mohlo působit autenticky.

Ale o co tady jde? Znáte spisovatele Pavla Tigrida? Byl to významný publicista a spisovatel českého exilu. V zahraničí prožil válečná léta a stejně tak  dlouhou dobu nesvobody po roce 48. Působil i v zahraničních rozhlasech, po roce 1989 se stal poradcem Václava Havla. V knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu se čtenáři sdílí svůj pohled na osudy Československa v průběhu 20. století Mnichovem počínaje a koncem 80. let konče. V této době ostatně také kniha poprvé vyšla v nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

Nedávné dějiny mě vždy velmi zajímaly. Mám totiž dojem, že v nich můžeme hledat kořeny rysů chování dnešních lidí a hlavně mě fascinuje, kolik se toho za tak krátkou dobu mohlo udát. A tak jsem po tomto shrnutí velmi ráda sáhla. A myslím si, že by to nejednomu studentovi střední školou povinnému dalo mnohem víc, než všechny hodiny dějepisu. Čte se to totiž mnohem lépe, než kdejaká učebnice a navíc nám zde nejsou dějiny podsouvány jako fakta, nýbrž jako úvahy bez arogantní neochvějnosti názorů. Autor v některých záležitostech uznává možnost jiných názorů, události nepopisuje černobíle a někdy sám uznává, že do toho nemůže vidět, když se historie účastnil z povzdálí exilu. I kdyby nic jiného, je mi tento skromný a jinou pravdu připouštějící způsob vypravování velmi sympatický.

Snad aby se kniha lépe četla, máme celé vyprávění zasazené do rámce. Tigrid se setkává v tehdejší Jugoslávii s Češkou Lucií, která tam tráví dovolenou a přemýšlí, zda se má do své domoviny vrátit. Tigrid jí neposkytuje jasnou odpověď, nýbrž jí odpověď dává prostřednictvím třinácti večerů, kdy jí poukazuje na některé obrázky z novodobé československé historie. Lucie mu pokládá otázky, které by někdy položil při čtení snad každý čtenář, čímž Tigrid poukazuje na výbornou schopnost sebereflexe. Velmi skutečné mi také připadá to, že Lucie říká, že se v Československu vlastně nemá úplně špatně. Myslím si, že to tak skutečně většina tehdejších lidí měla a každý nebyl disident nebo nekřičel z okna, ať si proletáři všech zemí... I na tomto faktu je vidět úporná snaha o objektivitu a nečernobílé zachycení skutečnosti.

Na knize mě fascinuje, s jakou lehkostí je napsaná, myslím si, že v oblasti literatur s touto tematikou nemá tato kniha obdoby. Mrzí mě, že téma není dostatečně nadčasové, aby kniha byla zajímavá i pro větší počet lidí v dalších generacích. Myslím si, že tyhle stránky jsou určené především Luciiným vrstevníkům - tedy našim rodičům. I v naší generaci se ještě o tuto tematiku někdo bude zajímat natolik, aby si přečetl celou knížku. Ale časem se i z této historické epochy pro většinu lidí  stane pouze několik dat v učebnicích dějepisu. A málokdo už ocení takovouto obdivuhodnou knihu. Možná, že právě v tom je úděl publicistiky - je určená aktuálním událostem a dál už nic. Mě tato kniha přinejmenším navnadila k tomu přečíst si něco dalšího od tohoto obdivuhodného pána a také k tomu snažit se dělat si na všechno vlastní názor se snahou o co nejmenší černobílost.