sobota 16. července 2016

prosím, nebuďte příliš alternativní a já vás budu mít ráda

Zdroj: Kosmas.cz
Poslední dobou si uvědomuji, že jsem konzumní čtenář a filmový divák taktéž. Prosím, dejte mi příběh, čtivá slova a pocit, že jsem si z knížky něco odnesla. Když mi chcete něco sdělit, udělejte to a s jinotaji to nepřehánějte. Jinak to dopadne jak se severským filmem, ve kterém herci hodinu hleděli do dáli s krásnou severskou krajinou v pozadí - nevěděla jsem, jestli se mám smát tomu, že už zase, nebo raději usnout.

Ale někdy to seversky tklivé náladě v knížce projde. Souzníme. A to je případ Hruškydóttir.

hruškadóttir - jana šrámková

Působivou tesknou a osamělou atmosféru jsem našla v útlounké novele Jany Šrámkové. Debut na pár stránek, ve kterém písmenko nepřebývá. Děkuji. 
A krom melancholie? O životě toho, kdo především vnímá a sleduje. A o tom, kdo je jako pozorovatel zcela spokojený. O nejistotě, nalezení a ztrátě blízkých. O čisté lásce.

Šrámková to s rozsahem, co do počtu stránek, nepřehnala. A přeci mám pocit, že toho na malém rozsahu dokázala otevřít spoustu. Dovedla drobnými naťuknutími zapůsobit natolik silně, že jsem si toho z těch pár stránek vyzobala slušnou kupičku. Prostý děj a dumání nad ním s čistotou vlastní vyjadřování autorky.

Jestli mi něco chybělo, tak možná více prostoru postavám. Některé z nich bych ráda poznala ještě o trochu lépe. Ale i tak jsem si mnohé z nich stihla zamilovat. A že se hlavní hrdince říkalo Hanele? To je jen třešinka na dortu, krásné jméno.

A proč ten úvod o "alternativním"? Nemyslím si, že by Hruškadóttir patřila k mainstreamu. Na to je trochu moc poetická a málo dynamická. Ale přesto je to kniha přátelská pro čtenáře, kteří mají rádi, když jim text příjemně ubíhá. A já mám radost, že to jde. Poslední dobou nacházím čím dál řídčeji, ale o to větší radost mi pak tyto knihy udělají.

Upřímně se nemůžu dočkat, až si přečtu další knihu od Šrámkové, protože mě ohromně baví. A doufám, že i vás by mohla. Nebo už bavila? Dejte těm pár stránkám šanci. Jako bonus slibuji, že se dozvíte pár krásných detailů o Islandu.

pondělí 11. července 2016

bylo nebylo

Po nepočítaně pracovních dnech, velkých výzvách, radostech a téměř roce, co mě naučil vděčnosti, nastal čas vyjádřit vděčnost i autorům knížek, na které jsem poslední dobou zase našla čas. Ale co to vzít postupně?

Pracuji. A pracovala jsem. Už od loňského září. Zjistila jsem, jak vzácný je volný čas. A že jsou věci, kterým ho už nechci obětovat. Přestala jsem se bát být samostatná. Už se nebojím zeptat se. Vím, že se toho můžu spoustu naučit. A také vím, že bych chtěla mít z práce časem větší radost.

Budu studovat. Ve volném čase, který jsem si našetřila, jsem se ponořila do starší literatury, oprášila jsem znalosti češtiny a hurá, těší mě, jmenuji se Bára a jsem budoucí studentka českého jazyka.

Naučila jsem se žít v Praze. Ještě stále nedokážu mít ráda velkoměsto, ale už chápu, kde jsou ty kouzelné kouty. Ale někdy odsud musím utéct, promiň, matičko měst. S tvými drobnějšími dítky se mi kamarádilo lépe.

Daří se mi pociťovat vděk. Za drahé, které mám kolem sebe, za každou chvíli, za slunko a kapku potu i za déšť po bouřce. A také za každou chvíli, ve které si můžu přečíst pár stránek.

A právě o tento vděk bych se ráda opět dělila, může být?