středa 19. září 2012

a co takhle povídání o knihovnách?

Brněnská knihovna Jiřího Mahena

Včera jsem se v Brně přihlásila do knihovny. Neměla jsem totiž v novém městě zrovna co na práci, tak nezbylo, než si vypůjčit nějakou knížku, abych mohla vyplnit chvíle, kdy zrovna nejsem ve škole (i o prvních vysokoškolských dnech bych vám mohla povídat, ale to je zase trochu jiná).
V Knihovně Jiřího Mahena je prý slušný výběr beletrie. A počítám s tím, že odbornou literaturu snad zatím seženu v univerzitní knihovně. Čekala jsem něco ohromujícího, když to má být obrovská knihovna a přiznám se vám - byla jsem trochu rozčarovaná. Jsem zvyklá na velikou, přehlednou libereckou knihovnu, kde je jasné, kde co najdete, vše je v jedné velké hale a pěkně architektonicky vyřešené, takže vám ta hala ani nepřijde tak veliká. A brněnská Mahenka?
Je ve starší budově, bude podle toho také vypadat, to jsem si měla uvědomit. Knihovna je roztahaná ve spoustě malých místnůstek a mám pocit, že je tam těch knížek hrozně malinko. Při hledání v katalogu jsem zjistila, že je spousta věcí ve skladu. Budu si tedy asi muset zvyknout žádat si o knížky ze skladu.
Na druhou stranu jsou tam dostupné  i docela žádané tituly. Konečně jsem tedy narazila na Norské dřevo a budu si ho moci přečíst a taktéž na Americké bohy. Takže ten fond knihovny bude asi hodně slušný. Jen jsem se v něm asi zatím nedovedla vyznat.
Bohužel jsem pak spěchala, nabrala jsem si tedy jen pár knížek a utíkala jsem na privát. Budu muset knihovnu ještě prozkoumat a třeba nakonec napíšu namísto rozpačitého povídání nějaký nadšený článek. Myslím si totiž, že je třeba si zvyknout a prozkoumat.=)

sobota 15. září 2012

úžas nad jinými kulturami

kosmas.cz
Khaled Hosseini - Lovec draků

Lovec draků je jeden z mála románů mimoevropských a mimoamerických autorů, který jsem přečetla. Velmi se mi zalíbil, podnítil ve mně mnoho úvah a trochu smutku navíc, a tak bych o něm ráda pár slov napsala.

O čem je Lovec draků?

Kniha je částečně autobiografickým počinem a vypráví o afghánském chlapci, co se ze závisti a žárlivosti na svého přítele dopustí obrovské zrady, kterou si později nedovede odpustit. Až se jednou setká se svou minulostí a má možnost své činy přinejmenším očistit, splatit svůj dluh vůči příteli Hasanovi.
Vrací se do svého původního prostředí, které se ale natolik změnilo, že v něm jen málo poznává. Taliban je totiž v Kábulu u moci.

Téměř samá pozitiva

Kniha má lidsky zajímavý příběh. Vyrovnávání se s vlastní vinou je vždy aktuálním a zajímavým tématem a autor  se s ním vypořádal mistrovsky. Do tématu přidal zajímavou zápletku a hezký způsob splacení svého dluhu. Navíc  téměř veškerá tajemství jsou nám doopravdy odhalena až když to autor sám chce. Nemám dojem, že by byl příběh dobře předvídatelný.
Druhým velkým pozitivem je konec knížky. Mám určitou nechuť k "americky" dobrým koncům a zároveň si neužívám ani konce špatné. Tady se autorovi povedla zlatá střední cesta a to se mi moc líbí. Příjemné čtení je tedy završeno skvělou tečkou!

csfd.cz
A snad nejvíce jsem oceňovala odlišné prostředí a kulturu, do které nám dává autor nahlédnou. Kolikrát jsme tu už slyšeli o Talibanu a Afghánistánu. Pro mě osobně to byl konflikt, který mi přišel děsivý, ale byl natolik vzdálený, že jsem si ho vůbec nepouštěla k tělu. Tímto si čtenář uvědomí, že obyčejní lidé jsou tam i přes odlišnou kulturu pořád stejní a tento problém nám to přiblíží. A všeobecně pro mě Afghánistán a Pákistán přestala být jen místa na mapě. Možná proto, že jsem nahlédla do jejich historie a příběhů.
Někdy si říkám, že by bylo přínosnější si ve školách na hodinách zeměpisu číst takovéto knihy, než se učit, co se kde pěstuje (i když my měli na gymnáziu v tomto směru "osvícenějšího" pana učitele). Z hlediska všeobecného rozhledu mi toto dílo přineslo víc než většina knížek v poslední době.

K tomu všemu se knížka i moc pěkně četla. Určitě je to i dílem překladatele, který si pěkně pohrál  s originálními výrazy a dodal tím knize něco na autentičnosti.
Jsem asi špatný recenzent, ale nedaří se mi na knížce najít negativa. Třeba na ně narazím s odstupem, teď mě její čtení natolik naplnilo, že je nedovedu hledat. Snad jen, že vám po čtení nebude zrovna veselo. Ale to se u podobného tématu musí očekávat...
Zjistila jsem také, že existuje film na náměty této knihy, tak už si ho sháním. Třeba k tomu také něco napíšu.


sobota 8. září 2012

v brněnské náladě

Simon Mawer - Skleněný pokoj

kosmas.cz
Za týden se stěhuji do Brna. Sranda, že? Dvacet let žiju s rodičema doma a teď vpodstatě odcházím. Není to úplné stěhování. Ale za co jiného to mám považovat, když se teď budu vracet domů tak jednou za tři týdny? Možná...
A právě proto jsem se už začala dostávat do brněnské nálady. Jako hezký začátek mi přišlo přečíst si Skleněný pokoj, který mi mamka už tak dlouho doporučuje.

O čem ten Skleněný pokoj je?

 Skleněný pokoj je kniha, která na pozadí příběhu vily Tugendhat popisuje i českou historii dvacátého století . Začínáme za první republiky, kdy si bohatý ředitel automobilové firmy postaví pro svou rodinu neobvyklou, ale krásnou vilu. Pokračujeme přes válku, socialismus až po současnost. Osazenstvo a využití vily se střídá, včetně pohledu lidí na ni. Odehrávají se v ní zlomky podobných příběhů a ona tam poklidně stojí a každý večer při západu slunce prozáří svůj pokoj načervenalým světlem, co prochází onyxovou stěnou.

Příběhová linka

4stav.cz
Samotný příběh knihy mě zas tak moc nenadchnul. Je postavený na tématu partnerského života a nevěry jako nedílné součásti vztahu (alespoň tak to na mě působilo, bylo jí tam opravdu moc a já se ještě nevzdala veškerých svých ideálů). Na druhou stranu jsou tam i jiné ukázky lásky mezi lidmi, u kterých bychom to nečekali, pár nečekaných setkání a pěkné okamžiky. Ne, příběh na této knize asi není neobvyklý, bechderoucí či inspirativní. Spíš smutný. Lidsky, hlavně mezilidsky smutný.

Okrajové drobnosti, co mě nadchly

V knížce se mi ale velmi líbily jiné detaily. Jednak chci vidět skleněný pokoj, protože v jeho popisu bylo něco okouzlujícího. Možná to není úplně můj šálek čaje, mám ráda budovy a interiéry, ve kterých člověk prezentuje svou osobnost, ale podívala bych se tam ráda. Určité kouzlo ten prostor mít musí. Také bych ho ráda porovnala s jinými moderními budovami. Zajímalo by mě tedy, jestli je vila tak známá proto, že v takovémto stylu nebývají obytné domy a nebo proto, že byla v Čechách v tomto stylu jednou z prvních.

tugendhat.eu 
Za druhé, mám moc ráda Brno. Je moc krásné si ho představovat za první republiky. A třeba se i zamýšlet nad mísením české a německé kultury, které tehdy samo o sobě skoro nedělalo potíže (ale to bylo možná jen v knížce).
Zalíbila se mi skutečnost, že je zahraniční autor, kterého zajímá česká historie a něco o ní napíše. A fascinuje mě, jak v jedné postavě (pro ty, co četli, tak jde o Laníka) dokáže vystihnout některé rysy české povahy. Možná je to ale jen lidský rys a my si ho nelichotivě přivlastňujeme.
A navíc se mi ta knížka moc pěkně četla. Je čtivě napsaná a já ji četla dneska do jedné do rána.

Není to jedna z nejlepších knih, co jsem přečetla. Ale jako nenáročné čtení bych ji určitě doporučila.

čtvrtek 6. září 2012

o jednom knižním klenotu

Ian McEwan - Pokání

www.bux.cz
Přiznám se, že se mi vždy lépe a nadšeněji čte ve chvíli, kdy nemám moc času. Teď mám za sebou skoro celé nejdelší prázdniny v životě, a tak jsem měla volného času spoustu. A proto jsem se do čtení nevhrala s takovou vervou, jako když pro knížky kradu každý kousek času, co zbyde. Možná jsem teď i kritičtější k mnoha titulům, protože se zkrátka jen tak pro něco nenadchnu.
Ale povedlo se, natrefila jsem na skvělou knihu, která mě dovedla pohltit!
Představuji vám Pokání! Knížku o tom, jak se dětská fantazie utrhla ze řetězu a způsobila tragédii.

Briony je třináctiletá spisovatelka s velkými ambicemi a nezkrotnou fantazií. Jednou uvidí, jak její sestra skáče polonahá do kašny před jejich rodinným přítelem Robbiem a považuje to za Ceciliinu velkou potupu. Od té chvíle si dává na Robbieho pozor.
Následuje jeden tajně otevřený dopis, náhodné přistižení v knihovně a dětská obrazotvornost začne působit...
Večer je Brionina sestřenice znásilněna a Briony pod tíhou předchozích událostí a fantazie, co překročila hranice, usoudí, že to nemohl udělat nikdo jiný, než Robbie. Ten je  tedy potrestán jako těžký zločinec nejen vězením, ale i následným vstupem do armády. Začíná totiž druhá světová válka.
Jak Briony dospívá, začíná si uvědomovat hrůznost svého omylu a nikdy se se svou chybou nedovede smířit.

Kniha je rozdělena do více částí. V první části se pohybujeme v domově Briony, dochází ke zločinu a jeho rozřešení. Tato část je poměrně zdlouhavá a mohla by leckterého čtenáře odradit. Proto vás prosím, pokud se do této knihy pustíte, nedopusťte abyste se nechali ochudit o zážitek z dobré knihy. Na druhou stranu se myslím autorovi docela povedl náhled do hlavy třínáctileté dívčiny, některé úvahy o tom, jak si myslí, že už skoro dospěla, jsou velmi povedené.
V druhé části vnímáme záležitost retrospektivně z pohledu Robbieho, který je právě ve Francii na ústupu k Dunkerqe.  Tato část je hodně živá, trochu těží z působivého prostředí Francie vprostřed války, ale i tak mám dojem, že ho rozhodně cíleně nevyužívá. Myslím, že se autorovi toto povedlo velmi dobře vykreslit. Poslední třetí část je z pohledu Briony, která se rozhodla stát se ošetřovatelkou a také řešit svůj prohřešek z dětství. I tady je surový vstup války do příběhu, ale vše je podáno funkčně, věrohodně.

Kniha je velmi zajímavá a myslím si, že i psychologicky propracovaná. Nejen, že se autor dokáže dostat do vědomí dítěte a provede nás postupem, kterým v Brionině hlavě vzniká omyl, dokonce dovede pěkně vykreslit vliv války na ty, kteří se jí museli zůčastnit. Také vyvolává otázku, co je to odpuštění a řeší, v jakých situacích je ještě možné.
Nejen, že je tato kniha skvěle napsaná. Má i svou myšlenkovou hodnotu. Válečné literatury už bylo hodně. Ale tady je válka jen souputníkem příběhu a dovede ho hezky doprovázet.
Jenom na okraj bych vás upozornila, že kniha má své filmové zpracování, které je velmi povedené a skoro do detailu se drží knižní předlohy. Proto i to stojí za shlédnutí.

úterý 4. září 2012

utrpení čtenářovo

Kurt Vonnegut - Snídaně šampionů

argo.cz
Víte, zajímalo by mě, jestli ten pocit znáte. Uvědomujete si, že ta knížka v sobě má spoustu zajímavých myšlenek a obsahuje jisté dobré nápady, ale jejich podání vám absolutně nesedí, a tak máte chuť knihu i přes její přínosnost odložit. Takto jsem to měla já se Snídaní šampionů. Navíc jsem si připadala jako velmi špatný čtenář, když jsem nebyla schopná se zakousnout do kvalitní knihy. Brala jsem to tak trochu jako selhání mé pozornosti. Ale třeba mám jen letos moc dlouhé prázdniny, a tak jsem si odvykla myslet.
Tedy Snídaně šampionů. Jde o příběh, jehož vypravěčem je samotný autor, doplňuje ho jednoduchými kresbami a staví se do role osoby, která tvoří osudy a charaktery postav příběhu. Samozřejmě, že je to tak vždycky, ale tady to autor velmi zdůrazňuje. Vypráví o neúspěšném spisovateli, co je pozván na festival, aby tam promluvil o svém díle a o přepracovaném, ale pracovně úspěšném šéfovi firmy, co prodává automobily. Tito dva se mají setkat a jednomu z nich má takříkajíc rupnout v bedně.
Kostra příběhu není pro knihu asi tak úplně důležitá. Jde hlavně o kritiku tehdejší Ameriky, toho, co považujeme za důležité a podobných očividných věcí, o kterých se ale moc nemluví.
Autor se asi snaží šokovat. A možná se o to nesnaží, ale prostě se jenom vyžívá v absurditách. Potřebujete mít v knize obrázek, který vám ukazuje, že takto vypadá jablko, protože se autor o jablku zrovna zmínil? Ze začátku to vše úkol plní.
Já se dokonce asi první polovinu knihy docela bavila. Neztrácela jsem se v příliš komplikovaně vyprávěném ději, vychutnávala jsem si autorovy narážky, ale pak to nějak upadlo. Bylo tam moc příběhu? Nebo byla veškerá kritika vyčerpána už v první půli a ten zbytek už mi nic nového překvapivého nepřinášel? A nebo se mi styl autora zkrátka přejedl? Možná všechno dohromady. I když přejedení se autorova stylu na 240 stranách je docela rychlé.
Nemohla bych tuhle knížku doporučovat. A kdyby ano, tak bych vás poprosila, ať si přečtete nějakou část ze začátku, pobavíte se nad neotřelým stylem, svérázným vyjadřováním a ve chvíli, kdy vás to omrzí, ať knihu s klidem zavřete a nedočítáte. Tak byste si totiž asi nezkazili dojem z díla, které asi není špatné a má nějakou hodnotu. Mě ale příliš unavilo.

neděle 2. září 2012

mé staré harrypotterovské lásky

Dovolím si dneska trochu sentimentální článek. Byly doby, kdy jsem Harry Potterem žila ještě více, než teď. Dokonce to tehdy vypadalo tak, že jsem spíše než knížky, četla fanouškovské povídky na internetu. Pár z nich mám chuť tu zmínit. Snad abych vám odkryla něco z toho, co se mi kdysi líbilo a abych ty povídky trochu propagovala, když už se mi tehdy tolik líbily.
Mívala jsem ráda povídky z doby Pobertů. Bohužel to většinou skončilo nějakou extra romantikou, ale co už! Ta doba se mi zkrátka líbila, byl tam Sirius, kterého jsem měla moc ráda a tak jsem si to užívala.
Z těchto povídek bych ráda poukázala na povídku Mé jméno, má krev. Najdete ji tadyhttp://me-jmeno-ma-krev.blog.cz/rubrika/me-jmeno-ma-krev
Nedávno jsem ji zkoušela číst znovu a zjišťuji, že jsem se stala kritičtějším čtenářem a povídka nedosahuje takových kvalit, jak se mi tehdy zdálo. Spíš právě naopak. Je to taková jednoduchá romantika. Co ale opravdu stojí za zmínku je pokračování této povídky z doby Harryho Pottera a jeho přátel, Mé jméno, má krev II. Autorka si vytvořila trochu upravený příběh od pátého dílu výše, je to mnohem lépe napsané, než jednička a v mnoha ohledech je znát, že slečna dospěla a vypsala se.
Dokonce existuje i třetí část, ta se ale sekla u dvanáctého dílu někdy v únoru  a od té doby je po povídce pusto, prázdno. Kdo ví, co se stalo.
Druhá povídka, která si zaslouží být zmíněna, je Útočiště od Danae. Najdete ho tady: http://fanfiction.potterharry.net/cze/povidka/1270|Utociste/
Autorka je mnohem obratnější, co se týče jazyka. Navíc se hodně věnuje mé oblíbené postavě - Severusi Snapeovi. Sice z něj vytváří trochu jinou postavu, ale dovede to zaonačit tak, že jí to skoro i věřím. I když možná proto, že chci. Nečetla jsem ji nikdy poslední dobou, pamatuji se ale, že byla hodně kvalitní.
Další povídka, která je opět z doby Pobertů a mívala jsem ji hodně ráda, je Vzpomínky a sny. Najdete ji tady. http://www.psihvezda.estranky.cz/clanky/vzpominky-a-sny/
Bohužel má jednu velkou vadu - je nedokončená a asi to tak zůstane.
A poslední klenot! Mezi povídkami se samozřejmě vyskytuje spousta nekvalitních výtvorů. Jsou tací, kteří vůči těmto slátaninám neberou servítky. Račte se na jednu takovou příšernou a vtipně komentovanou povídku podívat. http://zapovezenykabinet.sweb.cz/text/glospovidky/mesicvjinaci.html

I já jsem se tehdy pokoušela napsat nějakou povídku. Tuším, že jsem asi po dvou kapitolách skončila. Nedávno jsem na ni narazila. Nemuselo to být tak zlé, kdybych v tom pokračovala. Ale teď už se mi asi spíš chce psát vlastní věci, než psát o světě, který mám sice moc ráda, ale vymyslel ho někdo jiný.