sobota 31. ledna 2015

zeď - petr sís

Nejsem si jistá, jestli to tu nepřesísuji, ale musím se podělit o radost z vánočního dárku ještě předtím, než přijde únor. Knížky Petra Síse jsem si zamilovala. Jen mě trochu mrzí, že jsem s nimi nemohla vyrůst, protože bych je ráda vnímala i dětskýma očima. Obrázkové knížky jsem měla ráda a obzvlášť ty s vyvedenými mapkami a podrobnými plánky jsem si ohromně užívala. Zdlouhavě jsem si je prohlížela a všímala jsem si každého detailu. Ne jinak bych to dělala i u knih Petra Síse.

Název: Zeď
Autor: Petr Sís
Nakladatelství: Labyrint
Rok vydání: 2007
Počet stran: 54

Knížky Petra Síse mají dětskou duši, sdělují věci, které zasáhnou i dospělého a spíše než potisklými stránkami jsou kompilací uměleckých děl. Ilustrace, které hrají v jeho knihách zcela zásadní roli, jsou malované tak, že jsou celé vytečkované. Navíc je v nich spousta detailů a ještě mají svoji poetiku. Pokud potkáte Sísovu knihu v knihkupectví, slibte mi, že do ní alespoň nahlédnete. Navíc se ve svých příbězích drží faktů. Ke knížkám o Darvinovi, Exupérym nebo Mozartovi si jistě nemálo nastudoval a tudíž se i něco zajímavého dozvíte.

V případě Zdi, nebo také příběhu toho, Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, vychází Sís ze svého vlastního nladí, které prožíval v totalitním režimu v tehdejším Československu. Jeho motaivací bylo nejspíš předat tuto zkušenost svým dětem.

Toto téma, které je dokonale nečernobílé, z této Sísovy knížky dělá více knížku pro děti, protože každý dospělý v ní musí vidět, jak je problematika zjednodušená a železná opona neoddělovala všechno zlo na východě od dokonalého světa na západě.


Na druhou stranu je třeba téma nedávných událostí nenechat zahrabat hluboko do paměti a seznamovat s ním i další generace. A to tahle kniha dělá dokonale.

Mám z ní radost. Vypráví příběh poutavě, zajímavě, podněcuje zvědavost a je podle mě skvělou knížkou, kterou si vezmou rodiče jako kostru a u krásných obrázků si budou s dětmi o událostech vyprávět.

I přes poměrně závažné téma se Sís drží poetického stylu a do některých detailů se zamilujete. Je to vyčerpávajícím způsobem černobílé, ale zároveň tak uchvacující, že se skoro těšíte na to, až budete mít nad obrázky komu vysvětlovat, jak to vlastně bylo.

Na obranu té černobílosti je třeba uznat, že knížka byla původně vydána v Americe a pro ty, kterým nejsou události u nás tak známé, je to dobrý začátek.


Tak si na Síse vzpomeňte, buďte tvořiví a mějte se pěkně!

Jak jste na tom se Sísem, znáte ho? A máte ho rádi? A jak se tváříte na knížky podávající svědectví o nedávných historických událostech?

pondělí 19. ledna 2015

marina - carlos ruiz zafón

zdroj: hracky-4kids.cz
Zafóna jsem poprvé potkala doma. Rodiče si ho půjčili z knihovny a říkali mi, že se to poměrně pěkně čte, ale nic zvláštního to není. Nebyl čas, byly jiné knihy, nevyzkoušela jsem ho. Až teď jsem narazila v knihovně na Marinu. Bez rozmyslu jsem ji vzala s sebou a sice to není láska na první pohled, ale na ten druhý už možná ano.

Název: Marina
Autor:Carlos Ruiz Zafón
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu: 1999
Rok vydání překladu: 2012
Překlad: Athena Alchazidu
Počet stran: 255



 Oskarovi je patnáct let, žije v Barceloně a vzdělává se na internátní škole. Velmi rád se toulá po ulicích města a pozoruje své okolí. Shodou okolností se potká s dívkou Marinou a jejím otcem Germánem a spřátelí se spolu. Při toulce městem s Marinou se dostanou do skleníku, ve němž naleznou podivné loutky v lidské velikosti, u kterých ale těžko říci, zda jsou jenom loutkami. Kvůli tomuto objevu se řítí do náruče mrazivému dobrodružství.

Kniha začíná poměrně rozvlekle. S ohledem k tomu, že má jít o knihu pro mládež, mě zarazil její barvitý a možná až moc květnatý, nepřirozený styl vypravování. Za prvé mi neseděl k hrdinovi - patnáctiletému klukovi. A za druhé na mě působil falešně. Je to jako u některých básniček, kdy mám pocit, že se mi za nabubřelými obraty ztrácí obsah. Jenže pak nastal zlom! Netrvalo to dlouho. Vím, že jsem jela trolejbusem a zapomněla jsem na konečné vystoupit, protože jsem zrovna četla Marinu.

Ve chvíli, kdy se v knížce objeví děj se ze strojených popisů stane skvělé líčení událostí a okolí. Měla jsem dojem, že jsem se ocitla v mrazivém a děsivém snu. Nevím, jestli to bylo tím, že se objevil děj nebo že si překladatelka zvykla na autorův styl a přestalo to drhnout. Asi po padesáti stránkách jsem se do ponejprv nepříjemného stylu vypravování zamilovala. Baví mě jeho slovní zásoba, baví mě neobvyklé a kouzelné obraty.

Zaslechl jsem bubnování deště na střechu. Na půdě pobíhaly tisíce vodních pavouků.

Pomalu  jsme odcházeli ke Katalánskému náměstí, zatímco kolem nás se k zemi snášel popílek jako vločky mrtvého sněhu.

Příběh je logický. Sice od určité chvíle tušíte, k čemu bude směřovat, ale i tak vás dovede překvapit. Trochu mě mrzel smutný konec. Čím jsem starší, tím hůře  smutné konce snáším. A tady jsem vážně neměla moc prostoru pro to si domyslet závěr veseleji.

Myslím si, že jsem si neoblíbila žádnou z postav. Tak jako funguje rozevláté popisování prostředí, tak nefunguje u postav. Postrádají něco na lidskosti. Nejuvěřitelnější byla asi postava Germána, kterého jsem si proto nejvíce oblíbila. Většinou se mi líbí, když se v nějaké postavě najdu. Tady jsem ale měla pocit, že jsem se s nikým neztotožnila, že se vznáším nad příběhem a pozoruji. I v tomto směru na mě kniha působila jako sen. Navíc mě velmi láká vidět Barcelonu a zjistit, jestli je opravdu tak naplněná minulostí, jak na mě působí z knihy.

Trochu se obávám, jestli se mám pouštět do Zafónových knih pro dospělé, protože předpokládám, že ty budou ještě děsivější, než Marina. I po téhle knížce se mi nelehko usínalo a bála jsem se, že mě ve spánku navštíví některá z podivných loutek a ucítím zápach hniloby. Zafón umí navodit atmosféru.

Přes prvotní nepříjemné dojmy mě nakonec kniha pohltila a to, co mi na ní tolik vadilo, mě nadchlo. Pokud si rádi přečtete knížku, u které vás bude trochu mrazit v zádech a ponoříte se do neobvykle krásného stylu vypravování, je Marina to pravé pro vás. Navíc má kniha moc krásný název!

Jak vás Marina zaujala? Četli jste někdy něco od Zafóna? A znáte nějaké další španělské autory, které stojí za to číst (mám dojem, že se většinou omezuji na autory české a ty z anglicky mluvích zemí)?



čtvrtek 15. ledna 2015

my, hltaví čtenáři

Když vám položím otázku jakým způsobem čtete, budete vědět, co po vás chci vědět? Jsem hltavý čtenář. Jen ztěží zpomalím. Jak jednou s knihou začnu, težko ji odkládám.


Moje kamarádka A. čte pomalu. Sama to o sobě říká. Někdy čte knížku i několik týdnů. Nechápu to. Nedovedu si to představit. Na druhou stranu mi pak o mnohých postavách a okamžicích řekne tak fascinující postřehy, že nevycházím z údivu. Když to trochu přeženu, mám dojem, že A. je knižní gurmán a já jsem jedlík, konzumní čtenář.

 Velmi často čtu knížky na jeden zátah. Po celou tu dobu knihu prožívám, je mi jen kupodivu, že jsem se někdy do samotného příběhu skutečně nepropadla. Nejednou končím se čtením v pozdních nočních hodinách (je to jedna z mála situací, kdy zvládám ponocovat - jen dobrá kniha mě udrží při bdělosti), následně o příběhu nejednou sním. Poněkud nepříjemné je, když kniha neskončí právě vesele. To si pak jako ochranu před noční můrou musím přečíst alespoň jeden fejeton od Fulghuma.

Můj prožitek s knížky je tedy krátký a intenzivní.



Je zajímavé, jak se mé dojmy liší s postupujícím časem. Někdy mám dojem, že hlubší poznatky si odnesu jen z knížek, které mnou hluboko pohnuly, které jsem četla vícekrát a nebo z takových, které jsem následně důsledně rozebrala s někým dalším.

Jsem už dva a půl roku z gymplu a právě toto rozebírání knížek je to, co mi chybí. V posledním roce jsme měli literární seminář a povídání o přečtených knížkách mi přineslo opravdu hodně poznání a hlubšího ponoření do knih. Bylo velmi přínosné, že jsme měli profesorku, která uměla klást dobré otázky. Této schopnosti si na lidech stále více vážím.


http://tatucya.com/2011/08/20/hoppipoppi/

Možná si tuto svoji touhu vybíjím tady na blogu. Ráda píšu o něčem, co jsem četla. Srovnám si myšlenky o knize a i po delší době jsem schopná ji zhodnotit a říci, co mě na ní nějvíce nadchlo.

Moje kamarádka A., která čte pomalu tohle všechno nejspíš zvládá už v průběhu čtení. Žije s knihou déle a má tedy čas si o všem udělat větší přehled. Já to neumím. Při vracení se ke knížce sice zůstávají myšlenky autora, ale prožitek je už přervaný a musím se do příběhu znovu nořit. Na film se lidé taky nejraději dívají v jednom kuse. S knihou to mám stejně.

Učím se více vnímat. Čtu více poezie, tu nemůžu hltat. Snad mě to básníci s Hrabětem, Skácelem a Máchou v čele naučí.


neděle 11. ledna 2015

darda - irena dousková

zdroj: kosmas.cz
Začalo to Hrdým Budžesem, kterého miluji a když se potřebuji zasmát, vzpomenu si na Helenčino: "Jak má někdo srdce, tak je to s nim špatný." Oněgin byl Rusák mě baví doteď, protože jsem si gymplácká léta prožila, a tak mě i svět skrze tyhle oči zajímal. A teď tu máme Dardu, kde už se nebude říkat: "Horší nežli Rusák, je ten č**** Husák.", protože Helenka již dávno překročila práh dětství a Česká republika dala vale dobám komunismu. Je tu totiž krize středního věku a tu já jsem ještě nepotkala. Bude se mi to tedy i tak líbit? Pochopím humor Douskové v knize Darda?

Název: Darda
Autor: Irena Dousková
Nakladatelství: Druhé město
Rok vydání: 2011

Počet stran: 196

Když se řekne český humor, představím si filmy, jako jsou Pelíšky, Občanský průkaz a Rok ďábla. Je to humor pořádně černý, ale já ho mám vážně ráda. Jediný, komu jsem nepřišla na chuť je Viewegh, který je pro mě až nechutně cynický a tudíž ho nesnesu s lehkostí, kterou by podle mého mělo čtení provázet. Z české knižní současnosti je pro mě synonymem českého humoru Irena Dousková. Její Helenka Součková pro mě nikdy nepřestane mít své kouzlo. Ovšem nebyla jsem si jistá, jestli tomu tak bude i v její dospělém věku.

Inu, nezklamalo mě to. Musím přiznat, že humorných situací bylo tentokrát méně a když už, tak jsme se propadli ještě o pár odstínů černoty hlouběji, ale já se vážně chechtala i nahlas. Jednou jsem chytla nefalšovaný záchvat smíchu, což se mi u knížek obvykle nestává. Přes svůj neveselý děj knížka neztrácela naději. To je právě to, co mi Douskovou odlišuje od Viewegha - její postavy se mají blbě, ale mají své světlé okamžiky, kdy si váží drobností, jsou spokojené a poněkud upřímněji sebeironické.

Zápletka knihy není nijak důležitá, podstatné je hlavně to vyznění, kdy se můžete mít špatně, prožívat humorné situace, najít si radost a ironii v maličkostech a čas psát básničky o lamách.

Potkáme se se spoustou postav, které známe z předchozích knih a je moc pěkné pozorovat, jak se na ně dá dívat dospělejšíma očima. Helena má stále kamarádku Julii, se kterou zvládá probírat literaturu a politiku. Obzvlášť ty literární narážky mě baví. Je tam zmíněno pár autorů s poznámkami, díky nimž si je chci přečíst. U toho, co jsem znala jsem musela u poznámek jen uznale kývat hlavou.

 S poznámkami o politice je to slabší. Myslím si totiž, že za nějakých deset let nám budou připadat neaktuální a nebudeme vědět, co jimi bylo myšleno. Naštěstí jich ale nebylo tolik a kdo by je chtěl vypustit z hlavy hned po přečtení, neudělá chybu a o velký prožitek se nepřipraví.

Čte se to jako po másle. Tahle útlounká knížka pro mě byla na jeden večer a za slušný podíl vrásek od smíchu, které vylezou, až se i já dostanu do středního věku.

A jaký z toho plyne závěr? Jestli je tu někdo, kdo ještě nečetl Hrdého Budžese a Oněgina, ať to kouká napravit. Nebo ať si alespoň sežene lístky na nepřekonatelnou Hrzánovou v divadle! A kdo už předchozí knížky četl, ať se nebojí Dardy. Vyprávění se nám posunulo už trochu jinam, ale stále stojí za to. Kdybych měla knihy porovnávat, jsou předchozí dvě možná o kousek lepší, ale není to důvod k tomu nepřečíst si dílko třetí.


čtvrtek 8. ledna 2015

ten, kdo stojí v koutě - stephen chbosky

Ten, kdo stojí v koutě byl v mém zorném poli už pěkně dlouhou dobu. Název mě lákal, protože jsem si sama nejednou připadala jako pozorovatel zvnějšku. Tušila jsem tedy, že by mi Charlie mohl být blízký. Ke knížce jsem se dostala až letos o Vánocích. S ohledem k mé zvědavosti a dojmu, že to bude něco pro mne, jsem měla poměrně vysoká očekávání. To je trochu škoda, poněvadž kdybych od knihy očekávala méně, více bych ji ocenila. Líbila se mi, skutečně ráda jsem si ji přečetla. Ale zas takové terno to nebylo.

zdroj: kosmas.cz
Název: Ten, kdo stojí v koutě
Autor: Stephen Chbosky
Nakladatelství: Brio
Rok vydání originálu: 1999
Rok vydání překladu: 2012
Překlad: Vratislav Kadlec
Počet stran: 216

"Milý příteli..."
 Přesně takhle začíná každá kapitola této krátké knížky. Charlie nastupuje na střední školu a rozhodl se psát o svých pocitech a závažných situacích dopisy. Moc se mu na střední škole nelíbí, příliš nezapadá. Jeho první bližší osobou se stane učitel literatury, který mu dává úkoly navíc a Charlie díky němu poznává zajímavé knihy. Poté se seznámí s Patrickem a Sam. Ti mu ukážou běžný svět studentů - oslavy, alkohol, drogy, zamotané vztahy.

S jejich pomocí Charlie někdy vystupuje z kouta, podílí se na tom, co se kolem něj děje a překvapuje své okolí svými postřehy, které se nejlépe získají právě zvenčí. Zamiluje se do Sam, která se těžko může zamilovat do svého o tři roky mladšího kamaráda.

V knize se objevují retrospektivy  se vzpomínkami na Charlieho tetu Helen, která byla Charliemu velmi blízká. Charlie také vzpomíná na její smrt a je vidět, že tato událost pro něj měla zcela zásadní význam.

Krom svého zvyku pozorovat svět z kouta, je Charlie poněkud nervově labilní. V náročných situacích totiž ztrácí hlavu, panikaří a má záchvaty pláče. To rozhodně není běžné chování patnáctiletého kluka. Zvažovala jsem, zda Charlie nemá poruchu autistického spektra či něco jiného. Nejsem schopná to identifikovat.

Právě toto Charlieho chování mi v knize nebylo příliš sympatické. Chápu, čím mohlo být způsobeno, ale jde o to, že na mě tato část Charlieho osobnosti nepůsobila zcela věrohodně. A právě proto, že jsem ji nedokázala přijmout jako Charlieho přirozenou součást, mi v příběhu dělala potíže.

Navzdory tomu, že se mi tento ufňukaný Charlieho rys nelíbil, jsem si jeho oblíbila. Měl pěkné postřehy o světě kolem, proslulá věta "Cítím se nekonečně." mi zůstala v hlavě doposud. Jeho oddanost a schopnost cítit byla moc krásná.

Ostatní postavy nejsou tolik propracované. Nedovedu tudíž říct, jestli jsem si je oblíbila nebo ne. Měla jsem sklony k tomu mít je ráda, protože jsem je viděla Charlieho očima.

Poněkud mě mrzelo, že je kniha plná divokého života studentů. Nevím, jestli jsem výjimka, ale mám pocit, že ten zobrazovaný svět divokých oslav, drog, řešení těhotenství a sexu s neznámými v parku je mi na hony vzdálen. Působí to na mě jako extrémní prostředí. Mnohem raději bych pozorovala Charlieho zapojování do skutečnějšího světa mladých lidí.

Z tohoto extrémního světa pramenilo pár opravdu závažných situací - třeba neplánované těhotenství. Překvapilo mě, jak byla tato témata poměrně rychle smetena ze stolu bez nějakého většího rozpracování příběhu. Stejně tak jsem měla pocit, že tajemství, které se na konci vyjeví, je poznamenáno jen tak mezi řečí. Zkrátka si myslím, že autor dovedl vytvořit pár situací, které spěly k nějakému emotivnímu popisu a nedovedl tohoto potenciálu využít.

Na druhou stranu se mi opravdu líbila forma vyprávění. Dopisy, často s velikými časovými odstupy, byly velmi pěkným ozvláštněním. I z toho, že dopis po nějaký čas chyběl, si mohl člověk k příběhu leccos domýšlet a to mám moc ráda. Prostor pro čtenářovu fantazii, díky!

V knize byla spousta odkazů na dobré knihy a hudbu. Také veliké plus, které dodávalo knize přátelštější vzezření. Některé myšlenky, které Charlie do svých dopisů napsal, skutečně stály za to, poměrně jednoduchý styl vypravování působil autenticky a přátelsky, prozření hlavní postavy mi jako čtenáři také něco přineslo.

Byla to dobrá kniha. Možná ne tak dobrá, jak jsem podle ohlasů čekala, ale rozhodně si myslím, že stojí za přečtení. Čte se dobře, její řádky mají obsah, který stojí za to vstřebat a nedostatky nejsou tak zásadní, aby mi čtení úplně pokazily. Musím také doporučit film, který si autor sám režíroval. Není přesným odpapouškováním knížky a mám pocit, že je v mnohém rozšiřující a snad i uvěřitelnější. Obvykle filmy podle knih nemám moc v lásce, ale tady je zásadní rozdíl v tom, že ho režíroval sám autor a myslím si, že jím chtěl sdělit ještě něco navíc.


Co vy? Četli jste Charlieho? Viděli jste film? A jak se vám to líbilo? Co teď zrovna čtete?