neděle 29. června 2014

bratři bavettovi - kateřina petrusová

databazeknih.cz
Když jsem v recenzi na Jeden den psala o tom, že v rámci svých chutí na romantické knížky jsem si přečetla i kdejaké blbosti, narážela jsem právě na tyhle knížky. Velmi ráda čerpám inspiraci z jiných recenzí a když jsem slyšela, že jde o pěknou a hlavně velmi vtipnou romantiku, říkala jsem si, že to bude parádní odpočinek mezi zkouškami. No, nebyl. Rozhodně se do fanklubu Kateřiny Petrusové nepřipojím a myslím, že další knížka od ní už mě nenaláká.

Už obálka se mi moc nelíbila, ale držela jsem se toho, že bych neměla soudit knihu podle obalu a pustila jsem se do ní. Začátek nebyl tak špatný. Příliš jsem nevěřila tomu, že česká autorka píše knihu odehrávající se v americkém prostředí, ale dalo se to skousnout. Sama takové zkušenosti nemám, takže nedovedu posoudit, jak moc se jí to povedlo. Na druhou stranu ona mafiánská zápletka by působila v českém prostředí ještě o mnoho absurdněji, než v tom americkém. Nejprve jsem se bavila - starat se o dospělého muže, co se chová jako dítě, není zas tak špatné. Nevěřila jsem tomu, ale kniha v tomto směru snese hodně. Někdy jsem se i zasmála, hlavní hrdinka Paige nebyla úplně špatná a malý velký Mikee byl poměrně roztomilý. Když ale došlo k bodu obratu a zcela jasnému začátku jejich románku, protáčely se mi oči a říkala jsem si, že to snad nemůže autorka myslet vážně.

Už jsem přečetla leccos, ale takový kýč a předvídatelnost jsem od tak opěvované knihy nečekala. Celá zápletka od té chvíle za moc nestála a Paige mě začala rozčilovat.

Při rozečtení druhé knihy už jsem nenašla vtipu mnoho, počkala jsem si na setkání s postavami z minulé knihy a záhy poté jsem to odložila. Vtipu ubylo, z mého pohledu nevydařených pokusů o vtip přibylo, sladká romantika se mi přejídala čím dál více a začala mi vadit i absurdní zápletka s mafiány, která mi v první knize přišla divná, ale chápala jsem, že bez ní by to nebyla taková sranda.

A tak jsem si jako jednohubku mezi zkouškami namísto toho sehnala Rudou jako rubín od Kerstin Gier, ponořila jsem se do ještě absurdnější, ale o to lépe zpracované zápletky, protože radši fantazijní světy než tohle, a užívala jsem si puberťáckou romantiku. Abych to shrnula, Kateřina Petrusová je autorka, která možná nepíše úplně špatně - čte se to hezky, ale
obsah mě vůbec nezajímal a považuji ji za poměrně přeceňovanou autorku.

sobota 28. června 2014

a hory odpověděly - khaled hosseini

obalky.kosmas.cz
A mírné či větší zklamání u ověřených autorů pokračuje. Už jsem si musela vystřízlivět u Prázdného místa, že ne každá kniha od Rowlingové bude moje srdcovka (ale dobrá byla, to zas ne, že ne), teď se nekonalo žádné velké nadšení nad poslední knihou Khaleda Hosseiniho. Když jsem od něj dočetla Lovce draků, ležela jsem pak v posteli, přemýšlela jsem a bylo mi teskno a těžko nejen proto, že to byl můj první večer v Brně na privátě.
Však si můžete sami přečíst, jak na mě zapůsobil tady. I Tisíc planoucích sluncí se mi líbilo, dokonce moc. Proto jsem se tolik těšila na nejnovější knížku tohoto autora, ale nadšení se nekonalo. Důkazem budiž i to, že když o ní teď píšu s tříměsíčním odstupem, stěží si vzpomínám, o čem byla. I proto se u této recenze moc nerozepíšu. Ale měla jsem potřebu se podělit o své mírné zklamání.

I tato kniha se odehrává v Afghánistánu. Začíná jedním nepříliš veselým dávným příběhem z doby obrů, který vypráví otec svým dětem - Parí a Abdulláhovi. Krátce nato se s jistou paralelou tohoto příběhu setkáváme i v životě dětí samotných, když jsou děti s dobrým úmyslem rozděleny a vypadá to, že se už nikdy nesetkají.
Kniha pokračuje, mapuje jejich osudy během celého života a ve velkém se věnuje i všem postavám v jejich okolí. Kvůli tomu se také často mění vypravěč příběhu.

Právě tento rys - mnoho postav a spousta příběhů je asi nejslabším článkem celé knihy. Motiv oddělení sourozenců měl být asi nejdůležitějším příběhem v knize, ale právě tímto podrobným rozepisováním osudů a motivací dalších postav se celý děj poněkud rozplizává a jakákoliv zásadní myšlenka mi trochu uniká. Právě proto si toho teď už moc nepamatuji. Chápu, že měl autor důvod popsat každou postavu podrobně, abychom ji pochopili, ale myslím si, že se mu to moc nepovedlo. I v takovém Na východ od ráje máme osud každé postavy vysvětlen do posledního kousíčku, ale máme tam opakující se témata, kterými autor něco sděluje. A tady mám pocit, že mu to uniklo mezi prsty.

Naštěstí se kniha pěkně četla, ale rozhodně mě nepohltila. Důvodem bylo nejspíš i to, že jakmile jsem si na nějakou postavu zvykla, děj a vyprávění se přehouply k jiné.

Rozhodě to není knížka k zahození. Pokud se vám tento autor líbil v jeho předchozích dvou dílech, můžete to s ním zkusit i teď, nudit se nebudete. Ale nemějte tak vysoká očekávání, jako jsem měla já, mohli byste být zklamaní. Právě pro to těšení se na knížku jsem k příběhu tolik příkrá, takže to neberte tak vážně, jen zkrátka nejde čekat druhého Lovce draků.

čtvrtek 26. června 2014

jeden den - david nicholls

kosmas.cz
Měla jsem poslední dobou náladu na oddechové, nepříliš komplikované, milé a romantické knížky. Inu, povím vám, přečetla jsem si taky pěknou řádku blbostí, ale o těch až někdy jindy. Jeden den je totiž nejen romantická, ale i poměrně inteligentní kniha s příjemným humorem, zajímavými postavami, se kterými se dá ztotožnit a tedy je i lépe chápat. Možná, že jste o této knížce už nesčetněkrát četli, ale já bych do všech těch řádků, co jich po blozích je, ráda pár o Emmě a Dexovi přidala.

Hlavní postavy jsou Emma a Dex. Jejich vztah se ze začátku zdál být mileneckým, to když skončili po promoci u Emmy v posteli. Jenže pak se to celé nějak zvrhlo. Sebejistý a lehkovážný Dex se k přemýšlivé, trochu feministické a alternativní Emmě vlastně vůbec nehodí, tak se stanou velmi rychle ze skoro milenců přáteli.

Vždy po určité době se dostaneme k nějakému setkání Emmy a Dexe, případně nějaké jejich samostatné životní situaci, o zbylých částech jejich životů se dozvídáme jen z odkazů v rozhovorech, dopisech či jiných literárních formách. Je to záležitost nejspíš nutná, protože kniha zachycuje velmi dlouhé časové období. Trochu mě tenhle rys vypravování rozčiloval. Měla jsem pocit, že jsem z části příběhu, která byla jen zmíněna, zaslechla jen útržek, který jsem skoro neměla slyšet a nebo jsem pouze nahlédla klíčovou dírkou. Ale zároveň se mi to líbilo, protože jsem měla široké pole pro domýšlení si. Jako vše - má to svá pro a proti, takže záleží na vás, jak tyto rysy knížek snášíte.

 Vyprávění je plynulé, knihu jsem četla nadšeně a nic mě nerušilo. Nejvíc jsem si ale oblíbila hlavní postavy, obzvlášť Emmu. Je skvělá, ale odmítá si to připustit. Je mi to blízké, myslím, že v jejím malém sebevědomí a sebejistotě se leckterá může najít. Někdy postavy nenávidíte a říkáte si, ať se už konečně proberou, ale všechno je to vlastně v dobrém. Nejlepší na celé knize je ale její ústřední téma, vztah mezi Emmou a Dexem, kteří jsou vlastně na světě jeden pro druhého, ať už se nenávidí, milují nebo kolem sebe chodí jako kolem horké kaše. Myslím, že autorovi se povedlo vytvořit pěkný obrázek o vztahu. Dokázal to bez zbytečných klišé, sladkobolných scén a podobných pomocníků. Uvěřitelně a skutečně, protože takový vztah můžeme mít každý a zjistíme, že láska zdaleka není o velkých gestech, ale třeba i o vzdálené blízkosti.

Nejsem si jistá, jak moc se mi líbil konec knihy. Po čase jsem si uvědomila, že ten pro mě nebyl až tak důležitý. Možná jsem si ho prožila při čtení, ale teď už mám v hlavě z knihy jen to nejdůležitější a právě proto je dobré si tuhle knížku užít.

A jen tak mimochodem - film nebyl úplně k zahození. A ta knižní obálka je skvělá, baví mě obálky nakladatelství Argo.

středa 25. června 2014

prázdné místo - j. k. rowling

kosmas.cz
Aneb snaž se to neporovnávat s Harry Potterem, Báro.

Je ohromně těžké číst knihu autora, kterého máte spojeného se svým oblíbeným světem, a nesrovnávat. Ale pokusím se o to a budu se tvářit, že žádný Harry Potter neexistoval (právě jsem vymazala podstatnou část své osobnosti, abyste věděli). Myslím, že autorku není třeba představovat, přeskočím tedy rovnou k samotné knize. Když Prázdné místo vyšlo, rozhodla jsem se, že to bude perfektní začátek pro pořádné čtení v angličtině. Doposud se mi dařilo v anglickém originále číst pouze jisté nejmenované právě zapomenuté knihy, které už jsem znala téměř nazpaměť. Styl psaní jsem znala a předpokládala jsem, že veliké očekávání mi bude dostatečnou motivací k tomu, abych knihu přečetla dřív, než vyjde v češtině. No, nebylo. Nakonec jsem ji dočítala až česky.

První problém, na který jsem narazila, bylo neskutečné množství postav. V angličtině se právě tento aspekt stal klíčovým pro odložení na někdy jindy. Protože jsem nečetla svou obvyklou rychlostí, nebyla jsem schopná si zapamatovat kdo je kdo. Poté, co jsem se dostala k překladu, jsem usoudila, že to nemusím vnímat jako selhání. I při čtení v češtině jsem listovala, porovnávala jsem jména a ujišťovala jsem se, že se právě mluví o té samé postavě, jako před dvaceti stránkami. Nejen v hromadě postav, ale i v pomalém rozjezdu jsem vnímala slabinu celého příběhu. Naštěstí je Rowlingová výborná vypravěčka, takže i pomalý rozjezd se četl jako poněkud temná a nechutná pohádka.

Poté, co se v postavách vyznáte, přijdete na to, že je poznáváte do hloubky tak, jak byste ani nechtěli. Mám dojem, že nám je Rowlingová rozložila na kostičky, vypíchla ty špatné vlastnosti a dobré, radost ze života a dobrý pocit z maličkostí zahrabala u každého někam hluboko pod tuhle mozaiku negativních rysů osobnosti. Chápu, že účelem knihy nebylo popsat úžasné malé městečko, ale někdy se mi nechce věřit, že by nebylo možné vykřesat v postavách trochu lepších úmyslů nebo dobrých konců. Jediná postava, která je v příběhu skutečně pozitivní, je zemřelý Barry Fairbrother, ale nabízí se domněnka, že to vše jen proto, že o mrtvých jen dobře a buďme rádi, že do jeho hlavy už jsme se podívat nestihli.

Kniha je nečekaně syrová, nebylo mi z ní dobře a nesouhlasila jsem s obrazem, který Rowlingová vytvořila. Ale možná jsem takový postoj zaujala jen proto, že jsem příliš velký snílek, abych uznala, že to tak být mohlo. Protože i přes všechny negativní emoce je příběh velmi snadno uvěřitelný.

Pro ty, kterým není dějová kostra známá, ještě dodám že děj celé knihy se odehrává v malém městě, kde se právě uvolnilo místo v obecním zastupitelstvu po zemřelém Barry Fairbrotherovi. Co takové místo k uplatnění vlastní moci dokáže ve městě vyvolat už musíte zjistit sami v tohle nechutném, ale proklatě dobře napsaném příběhu.

Kniha je podle mého názoru skutečně dobrá. Rozhodně si u ní neodpočinete a nebudete zářit štěstím. Ale přečtete ji lehce a bude vám těžko na duši. Uznávám, že kniha má svou hodnotu, ale rozhodně se ji nechystám číst znovu. Jednou mi tato důkladná procházka další krajinou z pera Rowlingové stačila.