pondělí 21. ledna 2013

pravidla jsou od toho, aby...?

John Irving - Pravidla moštárny

kosmas.cz
Myslím, že většina z nás zná Irvinga jako autora Světa podle Garpa. Mě v této roli neoslovil, bylo to na mě příliš syrové, sarkastické a také jsem úplně nechápala důvody chování některých postav. Ale třeba bych pochopila, kdybych dočetla do konce. Irvingovým knihám jsem propadla až po přečtení Pravidel moštárny. Také v sobě mají jistou syrovost. sarkasmus, ale obalené do určitého melancholického nádechu a ještě se spoustou důvodů k tomu, aby byla právě taková. Není o veselá knížka, ale veškerý smutek v ní je tak přirozený, že je zbytečné se jím trápit.

Ve státě Maine leží městečko St. Clouds. Jediné, co z něj stojí za zmínku, je sirotčinec na kopci. Opuštěné, chudé matky sem chodí porodit své děti, případně si nechávají od vedoucího sirotčince, doktora Larche, provést potrat. Takovéto "hraní si na Boha" není v první polovině 20. století povoleno. Jsou ale jistá rozhodnutí, která by měl lidé podniknout sami a ne se nechávat svazovat pravidly. Všichni sirotkové po nějaké době ze St. Clouds odcházejí. Sirotčinec se tak nikdy nestane jejich domovem. Jedinou výjimkou je chlapec Homer Wells. Dítě, co téměř nepláče. A tak se stane opravdovým sirotkem s domovem v St. Clouds.

Doktor Larch usoudí, že Homer, když už v sirotčinci zůstal, musí být užitečný. Začne ho tedy učit porodnictví a medicíně. A být užitečný se stane Homerovým životním posláním. Jednoho dne ze St. Clouds odejde, je konfrontován s vnějším světem, který už zná úplně jiné věci, než St. Clouds, kam novinky pronikají pomalu a kde platí trochu jiná pravidla. Zjišťuje také, co je láska a stále je užitečný, když pomáhá v sadařství Ocean View. Stále ale zůstává člověkem, kterého vychoval sirotčinec a doktor, téměř otec doktor Larch.

Kniha má své jedinečné vyznění. Určitě není primárně veselá. Má v sobě spoustu těžkostí a melancholie. Co jiného bychom v prostředí sirotčince mohli očekávat. Zároveň v ní ale nacházíme spoustu lásky v různých podobách. A veškerý smutek je přijímán tak, jak má být přijmut. Pokorně a s hezkou vzpomínkou.

V mírném nastínění děje jsem nezmínila spoustu postav, jejichž příběhy jsou v knize také velmi dobře rozepsané. Kniha je rozsáhlá a vážně nám dává odpověď téměř na každé pátrání po příčině něčího chování. To sice trochu brzdí její dynamiku, ale mě to nijak nerušilo. Zajímalo mě to a každý ten osud jsem četla velmi pozorně. Trochu mi to dokonalou propracovaností připomnělo Na východ od ráje od Steinbecka. Každý, kdo dovedl ocenit Pravidla moštárny, by se do této knihy měl také pustit.

Z knihy jsem si odnesla jednu věc - naše jednání by neměla primárně řídit pravidla. Ta jsou totiž někdy od toho, aby se porušovala. Zvlášť, když nás naše životní zkušenosti přesvědčí, že i když se zachováme proti pravidlům, může to být správné. Někdy jsou vyvrhelové, kteří si stanovují vlastní pravidla, potřeba.


A ještě malý dodatek na závěr - prohlédněte si obrázek na obálce knihy. Přijde mi úžasný. Pro jednou mám dojem, že se nakladatelství podařilo promítnout do obálky spousty dojmůz knihy. A také se třeba podívejte na film, myslím, že nebyl až tak špatný, přestože byla spousta detailů vystřižena, ale tomu se nelze při rozsahu knihy divit. Ale raději až potom, co si přečtete knížku!

čtvrtek 17. ledna 2013

drž mě pevně, miluj mě zlehka - robert fulghum


kosmas.cz

 Mám ráda tyto knížky 


Mám ráda výstižné ilustrace, stránky z tvrdého, tlustého, nažloutlého papíru a mezery v textu tam, kde se hodí. Fulghumovy romány jsou v tomhle dokonalé. Už zpracování Třetích přání bylo skvělé, takže se od Příběhů z tančírny Century dalo očekávat podobně dokonalé vizuální zpracování. Myslím, že k tomu ale přispívá i skutečnost, že knížky vydává nakladatelství Argo, které je dle mého, co se týče obálek, nepřekonatelné.

Na druhou stranu, ty happy-endy

Na druhou stranu jsem se nikdy nestala nadšencem do milostných příběhů s předem očekávatelným koncem. Přečetla jsem jich dost jenom proto, abych je hned všechny zapomněla. Co můžu čekat jiného u knihy s takovýmhle názvem? Nezklamala mě. Přinesla přesně to, co jsem očekávala - jednoduchý, předem očekávatelný příběh opletený spoustou myšlenek, citátů výstižných jak facka a také sladkobolných klišé. Ale Fulghum všechno tohle umí!

Pokud je mi smutno, sahám po jeho Mateřské školce a nebo jiné sbírce fejetonů. Když mám období nicnedělání, otevřu náhodnou stranu Třetího přání a mám chuť vyvést nějakou skopičinu a užívat si každý den. Na tom všem je poznat, že všechna ta klišé mají v jeho knihách svou funkci a neznechucují mě. Naopak. Užívám si to, že se mi v něčem i líbí.

Mám chuť si jít zatancovat

Celý děj se odehrává vpodstatě jenom v tančírně Century. Ta má své stálé osazenstvo - nočního hlídače, dohazovačku - barmanku,  dveřníka, návštěvníky, kteří tam téměř zapustí kořeny, protože cítí že tam nacházejí něco, co jim chybí. Třeba právník Aristo, který ve své praxi narazil na zeď a rozhodl se pro změnu nebo novinářka Marisol, která má psát reportáž o tanečnících, ale zrovna v Seattleské tančírně se jí zalíbí nejvíc a těžko odolává tomu odhodit svou práci pro chvíli za hlavu a tančit. Každý s těchto a dalších lidí má nějaký svůj příběh, jehož část se odehraje zrovna v tančírně a my máme možnost do něj nahlédnout.
Tahle knížka je příjemným čtením na jedno odpoledne. Dokonce vám z ní v hlavě něco i zůstane. Trochu scuknutých myšlenek je tam spousta a nejspíš se v nějaké najdete a třeba vás to někam posune. Kupříkladu k tomu, že otevřete nějaké dveře, protože zjistíte, že nemusí být zamčené.