úterý 31. března 2015

sputnik, má láska - haruki murakami

Číst další knihu od Murakamiho je jako znovu se zamilovat! Určitě jste prožili ten moment, kdy se díváte na někoho, koho máte již dlouho rádi, ten člověk udělá něco! (charakteristickým způsobem se zašklebí/podrbe se na hlavě/řekne pro něj typickou větu) a vy si vší silou uvědomíte, jak moc ho máte rádi. Může to být přítel, kamarád nebo babička. Podobný pocit prožívám s Murakamiho knihami.
Když se mě někdo zeptá, jestli se mi líbí Murakamiho knihy, řeknu mu, že ano, mám je ráda. Jenže ve chvíli, kdy otevřu jeho další knihu je to něco víc, než ano, mám je ráda. Je to láska na několikátý pohled. Obzvlášť Sputnik, má láska je ten pravý příklad a po padesáti přečtených stránkách útočil na výsostné postavení Kafky na pobřeží v mém pomyslném žebříčku Murakamiho knih.

Název: Sputnik, má láska
Autor: Haruki Murakami
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání originálu: 1999
1. vydání překladu: 2009
Překlad: Tomáš Jurkovič
Počet stran:224

Četli jste něco od Murakamiho? Jestli ne, chtěla bych vás přesvědčit o tom, abyste to zkusili. Tento japonský spisovatel má totiž svoji poetiku, která stojí za pozornost. A myslím, že Sputnik, má láska je dobrá kniha pro vpravení se do atmosféry Murakamiho děl.

A vy, kteří jste s Murakamim staří známí - dostanete přesně to, co čekáte. Musím si to přiznat. Čtení dalších a dalších knih od tohoto autora mi toho zas tolik nového nedává. Pořád se točím okolo podobných myšlenek, podobných výjevů. Všechno je to ale zahalené atmosférou, která mě baví a mám pocit, že se do ní nořím jako domů. Selhávám v tom vám tento pocit blíže popsat a podchytit podstatu poetiky Murakamiho děl. Jsou to přesné popisy? Lpění na vždy stejných detailech - například jídle? A pocit samoty a jiného běhu světa?

Sputnik, má láska je typický Murakami. Já byla zrazována od jeho přečtení porovnáním s Norským dřevem, které mě tolik nenadchlo. Sputnik je podle mě lepší. Zamilovala jsem si totiž Fialku - jednu z hlavních postav knihy. Nesystematická, nekonvenční, bezprostřední a svá! Myslím si, že žádnou z Murakamiho postav jsem si ještě nikdy tolik neoblíbila. Důvody jsou výše a ještě další budou, jenže s důvody podobně zastřenými, jako celé moje dojmy.

S rozjetím děje už to nebylo tak zajímavé. Musím se přiznat, že děj měl Sputnik slabší, než jsem zvyklá a proto po prvotním nadšení nepřekonal Kafku na pobřeží. Ale rozhodně jsem si knihu velmi oblíbila a četla jsem ji se zápalem ještě větším, než je u mě zvykem.

Překvapil mě konec, nečekala jsem ho takto uzavřený a také mě velmi zaujaly evropské kulisy, na které v Murakamiho podání také nejsem zvyklá.

Bylo to dobré! Jděte do Sputnika! Já si teď jdu dál létat po oběžné dráze svého života, která se teď maličko odchyluje od knižní planetky, nicméně návrat je čekán s příchodem léta. A věřím tomu, že než přijde léto, tak se naše oběžné dráhy ještě sem tam zkříží. Pár recenzí ještě v záloze mám.

Co vy a Murakami? A stává se vám, že se vám kvůli některým knihám nedostává slov?



sobota 21. března 2015

paměti imaginárního kamaráda - matthew dicks

Ten, kdo stojí v koutě, Podivný případ se psem, Projekt manželka - mám pocit, že je v knížkách, které jsem poslední dobou četla, přeautistováno a přeaspergrováno. Proto jsem se do Imaginárního kamaráda na první pohled nezamilovala. Další kluk s poruchou autistického spektra - to snad ne! Ale netřeba dělat ukvapené závěry, že?
Zdroj: kosmas.cz

Název: Paměti imaginárního kamaráda
Autor: Matthew Dicks
Nakladatelství: Argo
Rok vydání originálu: 2012
1. vydání překladu: 2014
Překlad: Dominika Křesťanová
Počet stran: 316

Někdy mám pocit, že je dostatečně náročné napsat dostatečně věrohodnou postavu s běžnými myšlenkovými pochody. A vhled do mysli někoho s psychickou poruchou chce opravdu zdatného spisovatele s přehldem o dané problematice. Matthew Dicks se toho zhostil výborně! Příběh totiž není vyprávěn z pohledu samotného chlapce s jiným uvažováním - Maxem, nýbrž jeho imaginárním kamarádem Budem. Bod za nápad! Tento pohled dává knížce laskavost a hlavně kromobyčejné přátelství a také srozumitelnost - autistického Maxe pozorujeme pořád částečně zvenčí. Je to výborný nápad - navíc nabádá k úvahám nad tím, jak moc je to, co se děje u nás v hlavě, skutečné. Měli jste někdy imaginárního kamaráda? Věřím tomu, že po přečtení knížky byste takového Buda chtěli mít.

K imaginárnímu kamarádovi mám i jednu výhradu. Podle popisu má být Budo o dost starší, než Max. Nicméně jeho vyjadřování je právě na úrovni Maxe. Do určité míry to dává smysl - Budo je součástí Maxovy mysli. Na druhou stranu se dle svých slov má učit rychleji než Max, tudíž bych očekávala, že i jeho vyjadřování bude komplikovanější a méně dětské.


Kniha má samozřejmě svou dějovou linku. Je vypravována mile, naivně a laskavě. Ale co si budeme povídat - s napětím a překvapením se v knížce moc nepotkáte. Ani to ale nebrání velmi dobré čtivosti.

Konec knížky je dojemný a trochu smutný. Nejsem si jistá, jestli bych si zrovna takový konec přála, ale celkový pocit z knížky mi ukončení nezkazilo. Hrálo dost na city a jednu část závěru bych raději ponechala na fantazii a víře čtenáře, mírně otevřený konec se mi většinou líbí více.

V konečném souhrnu musím Paměti ocenit - povedly se a ve své kategorii knih s jinými hrdiny stojí vysoko na žebříčku díky krásnému přátelství a dobrému vypravěči. Chcete-li knížku této kategorie, určitě je pro vás Imaginární kamarád ten pravý. Výhrady jsem ke knize měla, ale slabost pro laskavé příběhy rozhodně převážila mé hodnocení ke spokojenosti.

Baví vás knížky s trochu jinými hrdiny? Kterou máte nejradši?

pátek 13. března 2015

hedvábník - robert galbraith

Když mě čekají nějaké povinnosti, mám o to větší chuť číst. Pamatuji si to z období před maturitou, teď když mám období předstátnicové a bakalářkové je tomu nejinak. Kolem knihovny abych chodila s klapkami na očích. Navíc se mi stávají paradoxy toho typu, že jdu vrátit knížky do knihovny, jen zběžně se projdu mezi regály a zrovna při této návštěvě narazím na spoustu zajímavých knih, které bývají obvykle rozpůjčované. A ty tam přeci nemůžu nechat! A tak bojuji s chutí číst, abych dostudovala.

Ne úplně úspěšný boj to byl v případě Hedvábníka. J. K. Rowling je z těch spisovatelů, po kterých sahám automaticky jakmile něco nového vydají. Vím, že ať bude psát cokoliv, bude se to číst samo, najdu tam perfektní postavy a příběh mi nedá pokoj až do poslední stránky, takže je dost pravděpodobné, že budu vzhůru do půl třetí do rána. Stalo se a já musím říct, že to zase stálo za to!

kosmas.cz
Název: Hedvábník
Autor: Robert Galbraith (pseudonym J. K. Rowling)
Nakladatelství: Plus
Rok vydání originálu: 2014
1. vydání překladu: 2015
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Počet stran: 510

Myslím, že J. K. Rowling není potřeba zdlouhavě představovat. Známe ji jako autorku fenomenálních knih o Harry Potterovi. Nedlouho po ukončení Potterovské ságy napsala Prázdné místo, které bylo sociální kritikou a pořádně depresivní knihou, a nyní se nám po Volání kukačky dostává do rukou již druhý díl detektivních příběhů o Cormoranu Strikovi.

V Hedvábníkovi řeší Cormoran Strike případ zmizelého spisovatele, který se měl ve svém novém kontroverzním díle kriticky vyjadřovat k nakladatelskému a spisovatelskému okolí. Prostředí nakladatelství je bezesporu zajímavé, knihy, které měli zmiňovaní autoři psát, mi přišly až příliš vyšinuté. Nějakou dobu po dočtení mi vrtalo hlavou, proč si Rowlingová vybrala právě takovéto magory. Pak mě napadlo, jestli to není drobné rýpnutí do rádoby šokujících uměleckých děl. Kdo ví.

Nečetli jste Volání kukačky? Vůbec to nevadí, můžete po Hedvábníkovi sáhnout hned. Knihy jsou provázané, leč pouze vedlejšími příběhy hlavních postav, takže nebudete mít potíž se do příběhu ponořit a postavy si zamilovat. Seznámíte se se sympatickým soukromým detektivem Cormoranem Strikem, který je někdy trochu náladový a někdy trochu bručoun, ale také velmi charizmatický.

Volání kukačky jste četli? Tak věřte tomu, že Hedvábník je ještě lepší. Je dynamičtější a zábavnější, myslím, že má i zajímavější odhalení zápletky. Rozhodně je se na co těšit a pokud vám něco málo u Kukačky chybělo, tady to najdete.


Co se mi líbilo? Mám čím dál raději postavy z pera Rowlingové. Cormoran Strike je velmi výrazná osoba, baví mě. Obzvlášť ráda mám ale Robin. Když jsem nad ní dnes přemýšlela, uvědomila jsem si, že mám moc ráda ženské postavy, které Rowlingová vytváří. Jsou nezávislé, chytré, hrdé, ale zároveň nepostrádají nic ze své ženskosti. Robin tedy stavím hned vedle Hermiony, Ginny, profesorky McGonagallové a Molly Weasleyové, jakožto perfektní cílevědomou ženskou postavu, která dokáže to, co chce, a zároveň má krásné ženské rysy. Obdivuhodné spojení, které je mi vzorem!

Příběh mě také velmi bavil, vše bylo přehledné, čtivě psané, v Hedvábníkovi jsme dostali více prostoru pro nahlédnutí do osobních životů hlavních postav. Myslím, že je to bod k dobru.

Závěrem? Nejsem velkým čtenářem detektivek, tudíž myslím, že je Hedvábník knihou pro každého. Ten, kdo detektivky nečte, ji ocení stejně tak jako já. A nevím, v čem by sečtělým detektivkářům mohl nevyhovovat.

Co vy? Četli jste Hedvábníka? A líbil se vám také? Případně co máte za výhrady?


čtvrtek 5. března 2015

knižní blogy

Měla jsem tehdy těsně po maturitě. Všechny knížky, o kterých jsem si říkala, že je přečtu až odmaturuji, byly najednou zcela volně ke čtení. Bez černého svědomí. A objevila jsem databázi knih. Už nevím pod jakou knihou jsem objevila komentář, který mi přišel trefný, vtipný a pěkně napsaný. Hle! Autorka měla knižní blog. A tak jsem je začala číst. To byl už jen krok od toho, abych začala psát také. Kdo to tehdy byl? A které další blogy mě opravdu hodně baví?



Nebudu vás dále napínat. K blogům jsem se dostala díky objevení Listárny, která byla tehdy v začátcích. Myslím, že jsem měla štěstí, že jsem narazila zrovna na ni. Pojem Young Adult byl pro mě tehdy velká neznámá a na většině blogů se to jím jen hemžilo. Kdybych tehdy viděla blog takový, určitě bych nepátrala po dalších. K YA literatuře jsem si našla cestu až později a zjistila jsem, že najdu takové kusy, které mě budou opravdu bavit. Jenže na Listárně se objevoval Murakami, Vian a další a to mě vážně nadchlo. Bětka píše jasně, zajímavě, s trefnými poznámkami a mě její recenze opravdu baví. Najdete u ní hloubavější knížky i ty, kterými potěšíte svou dětskou duši. Již od začátků se tam ráda vracím a mám už vypozorované, že na její úsudek o knížkách můžu dát.

Další blog, kam chodím moc ráda je Knižní blog Brabikate.Ten sice poslední dobou spíše spí, ale když už se nějaký článek objeví, tak to stojí za to. Opět mě baví výběr knih (především pro dospělé; dětských a YA pomálu), přehledný, systematický, jasný styl psaní, pěkné fotky. Myslím si, že zrovna v tomto případě (a mnoha dalších) nikoho neseznamuji s blogem, který nezná, ale chci se s vámi podělit o to, co mě baví.

Moje další oblíbené místo s články dlouhými jak týden, které jsou ovšem tak mistrně napsané, že ani nevím, že již tak dlouho čtu, to je blog Freckles's books. Je to především styl této autorky a částečně i typ knih, které čte, co mě baví.

Poměrně nový objev (první díky facebooku), který ale stojí za to, je Cukrovata. Nejen, že se mi velmi líbí název, který dokonale vystihuje to, co na blogu najdete - spoustu radosti jak z cukrové vaty, ale také obsah, který mě beze zbytku baví - pečení sladkého a knížky. Paráda. Navíc ty články o knížkách jsou velmi originálně zpracované a ač spíše kratší, tak řeknou mnohé.

Opět pokračuji blogem, který nejspíš všichni znáte a to je Basteřin Knihy nekoušou. Píše pěkně, čtivě, dovede mě nadchnout pro lecjakou knížku, je velmi přátelská ke svým čtenářům a je jedna z mála, u koho mě baví i videa.

Další blog, na který se ráda vracím, je Kristý the reader. Tady je pro mě trochu záhadou, proč jsem si ho tolik oblíbila, protože výběr knížek určitě není to, co by mě zaujalo - třeba na rozdíl od ní nejsem nadšencem do knih Johna Greena. Tím nechci říct, že by mě vůbec nezajímaly knížky, o kterých Kristý píše. Jen vím, že můj střed zájmu je v jiných vodách. Zásadní ale je, že mě baví její vystupování - její způsob psaní, prezentace knížek i sama sebe. Nevím v čem tkví jádro pudla, ale ráda její články čtu a jde to samo.


Poslední blog, o který bych se s vámi chtěla podělit je Book lords. Tady mě jendoznačně nejvíce baví knížky, které jeho autorky čtou, nehledě na to, že mají vážně pěkně zpracované recenze.


Samozřejmě ráda chodím i na spoustu dalších knižních blogů, ale toto jsou prozatím moje stálice, u nichž si s oblibou přečtu každý článek a mám je v paměti. A proto si myslím, že ani vám by neměly uniknout, pokud už je dávno bedlivě nesledujete. Tedy pěkné čtení!

Co vy a vaše oblíbené blogy? A proč vás baví zrovna ty? Máte pro mě nějaké doporučení, které by mi nemělo uniknout?

pondělí 2. března 2015

kde je zakopán pes - pavel kohout

Už když jsem četla Hodinu tance a lásky, tušila jsem, že po Kohoutových knížkách budu ráda sahat. Kde je zakopán pes mě skutečně nezklamala, protože byla ještě lepší a výborně se četla. 


paseka.cz

Název:Kde je zakopán pes
Autor: Pavel Kohout
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2002
Počet stran: 456

Říká vám něco jméno Pavel Kohout? Mohlo by - je to významný muž dějin 20. století a mám ho zařazeného po boku jmen jako Jan Patočka, Václav Havel nebo Ludvík Vaculík. S tímto souvisí i téma knihy Kde je zakopán pes. Myslím si, že je to to nejlepší dílo, po kterém můžete sáhnout, když chcete nahlédnout pod pokličku minulému režimu. Získáte tím ohromný přehled o období normalizace, navíc si užijete perfektně napsanou knihu.

Příběh se odehrává ve dvou rovinách. Jedna je datována do roku 1978, kdy je Pavel Kohout vydírán neznámými pachateli, s nejvyšší pravděpodobností STB. Ve věci osloví státní bezpečnost a dostává se do absurdní situace jak vystřižené z některých jeho vlastních her (není už tak těžké pochopit, kde pro ně bral inspiraci). Druhá rovina je časově rozvolněnější a provází nás historií od počátku 60. let až do roku 1978.

Z těchto dvou dějových rovin vychází drobná nevýhoda této knihy - když na chvíli přestanete se čtením, chvíli trvá, než se v knize opět zorientujete. Dějové roviny jsou si velmi podobné - vystupují v nich ty samé postavy, režim je pořád stejný a vytváří situace obdobně postavené na hlavu. V ideálním případě je to kniha na volný víkend, kdy nemáte na práci nic jiného, než čtení. Určitě se chystám přečíst si Zakopaného psa znovu ve chvíli, kdy na něj budu mít dost času v kuse, protože se pak ještě lépe zorientuji v dějinných souvislostech.


Co mě na knize nejvíce baví? Je ohromně informačně přínosná - české dějiny 20. století mě zajímají a myslím si, že bychom o nich měli mít povědomí. A zároveň je čtivá a velmi zajímavě napsaná. Potom, co jsem poslední dobou četla spíše oddechové knihy si Kohoutův styl ohromně užívám. Je to bohatý, zajímavý a poutavý jazyk se slovní zásobou, kterou většina dnešních autorů nepoužívá.

Co se čtivosti týká, Kohout mnohokrát převyšuje Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, který má obdobnou informační hodnotu. Jde o to, že v knize máme zajímavý příběh a o historii se dozvídáme na pozadí, což je čtenářsky mnohem lákavější. Příběh nepostrádá napětí a přestože víte, jak kniha dopadne, nadšeně listujete stránkami. Někdy mám dojem, že jen opravdu dobří spisovatelé si mohou dovolit vyzradit konec knihy a neztratit tím pozornost čtenáře. Pavel Kohout k nim rozhodně patří.

Co na knize oceňuji dále? Její název - vidím v něm více významů a ohromně mě baví. Absurdnost situací, do kterých se autor dostává - nepřestávám nad tím kroutit hlavou!

Někdy si říkám, co bych chtěla, aby si čtenáři odnesli z mého blogu. Kdyby nic jiného, tak by to mohlo být - čtěte Kohouta! Je to velmi zajímavý český autor a byla by škoda nedat mu šanci.

Četli jste něco od Kohouta? A lákalo by vás to? Máte pro mě tipy na podobnou literaturu?