čtvrtek 16. dubna 2015

pomož si sám (s knihou)

Inspirací mi byl článek z Hnízda zvrhlé Narcisky o self-help literatuře. Od chvíle, kdy jsem si ho přečetla, mi vrtá hlavou, jak to s knihami o osobním rozvoji mám.
 Shrnula jsem své zkušenosti do těchto bodů:

1) Když jsem se chtěla naučit Respektovat a být respektována, dostala jsem doma vynadáno, co to zkouším a ať mluvím normálně.

2) Miluj svůj život mě bohužel po prvních pár stránkách přestala bavit.

3) Konec prokrastinace mě přinutil k prokrastinaci při čtení knížky. Líbil se mi jen graf, ve kterém bylo nakresleno, co to prokrastinace je.

Asi na to jdu špatně. A docela mě to zamrzelo. Bylo by krásné umět komunikovat s respektem k ostatním, mít díky efektivnímu využití času bakalářku napsanou už aspoň osmkrát a nemít škarohlídské dny.



ALE!

Oproti tomu vím, že chci dělat to, co mě baví nehledě na okolí pokaždé, když si prolistuji Černobílý svět a zase vím, že chci být jako Skeeter.

Chci být natolik svědomitá a přesvědčená o dobrých věcech jako Hermiona pokaždé, když si přečtu její zapálení pro SPOŽÚS.

Chci být kreativní a odvážná jako Alice ze Třetího přání vždycky, když vidím někoho s každou naušnicí jinou nebo bílými vlasy.

Vím, že zelenina je zdravá a mrkev je dobrá na oči, protože jsem si to v dětství přečetla v Radovanových radovánkách.

Přes všechny články v novinách jsem si uvědomila, jaký je současný Afghánistán a co to znamená rovnoprávnost žen, až když jsem si přečetla Tisíce planoucích sluncí.

Také jsem ispirovaná všemi mými kamarády, kteří jsou úžasní a ohromně kreativní.

Oni totiž, stejně jako ty knižní postavy, nepřipalují několikrát do roka hrnec, když v něm nechají vařit oves a jdou do jiné místnosti provádět jinou důležitou činnost (dnes to bylo naštěstí méně ostudné psaní bakalářky - zapomenout na hrnec ve chvíli, kdy nadšeně sledujete poslední díl Downton Abbey, je případ ještě zatracenější hospodyňky). Moji kamarádi také nenachází pod postelí dva měsíce staré jablko, které se tam zakutálelo, když se jim roztrhla po příchodu domů taška z nákupem. A nevylívají uvařený bulgur do dřezu, protože mají obě ruce levé.

A jestli se jim to stává, v knihách se o tom nepíše a kamarádi to vyprávějí nanejvýš jako veselou historku, po které si o nich pamatuji, jak jsou vtipní a krásně sebeironičtí.

Abych něco vzala za své, potřebuji to prožít. Musím milovat knižní postavy, vžít se do jejich příběhu a pak se v reálu snažím být jako ony. Nebo se potkat s kamarády a pak si říkat: "Jak to udělat, abych toho stíhala tolik, jako XY? Nemohla bych se někdy taky chovat tak pěkně jako YZ? A musím se také někdy zasmát sama sobě, jako to dělá AB."

Co vy a knihy o osobním rozvoji? A také máte tak inspirující kamarády?