středa 12. června 2013

kdybych jen uměla kreslit

kosmas.cz
Petr Sís - Ptačí sněm

Víte, jsou knížky, o kterých toho nelze moc napsat. A nebo bych musela být  zběhlá v kritice výtvarného umění, protože  obyvykle skončím jen u hodnocení líbí se mi/nelíbí se mi/ má to pěkné barvy. A některé obrázky se mi obzvlášť líbí. Ale aspoň trochu ze svého dojmu o Ptačím sněmu jsem vám chtěla předat. Třeba jen proto, abyste si ho i vy někde prolistovali.


Petr Sís je Čech žijící ve Spojených státech. A podstatnou část jeho děl vždy tvoří ilustrace. Dávají jeho pohádkovým knížkám ještě více snovosti a zcela člověka uchvátí. Některé stránky z jeho knih bych si ráda zarámovala a pověsila na zeď. Protože to ale není jen text, bohužel si je nestihnu přepsat.

Ptačí sněm je jeho asi nejilustrovanější dílo s nejmenším počtem písmenek. Ve skutečnosti nejde o původní příběh. Ten pochází již z 12 století z básně Faríduddína Attára. A Sís také není první, kdo jeho příběh uchopil po svém. I tak se mu to ale moc povedlo. Celý příběh je metaforou na jednu větu, kterou vám tu nechci prozrazovat. Je velmi inspirativní a do života posunující. A obrázky? Ty jsou jednoduše pohádkové. Nekupuji si všechny knížky, které čtu, ale tuto si někdy koupit musím, abych se na ten ptačí sněm a jeho cestu mohla dívat vždy, když na to budu mít chuť.

chrudimskenoviny.cz

pondělí 10. června 2013

krásné karpatské krajině

kosmas.cz
Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Po dlouhé době se tu zase objevuji. Mám za sebou zvláštní půlrok - nejprve spousty energie a spokojenost, pak ohromný šok a následné srovnávání se s ním. A tak jsem hodně četla pohádky a jiné dětské knížky, osvědčeného Harryho Pottera a k novým knížkám jsem se moc nedostávala. Ale podařilo se. Pojďte se se mnou na jednu podívat.

Již dlouho jsem nenarazila na nového a dobrého českého autora. Už dlouhou dobu mě ale lákaly Žítkovské bohyně, protože jsem v jejich kraji byla loni na táboře a to místo mě svou náladou uchvátilo. Chtěla jsem tedy poznat i něco z jeho historie, příběhů a tradic.

V Bílých Karpatech, téměř u slovenských hranic, naleznete dědinu Žítkovou. Nepředstavujte si vesničku s návsí. V horách se žije na louce se sousedem, který bydlí na louce další, co je za lesem. V těchto místech, kde je každý hodně sám s přírodou již od nepaměti některé z žen "bohovaly". Dovedly pomoci lidem od nemocí, rozsoudit spory nebo pomoci v trablech s láskou. Jejich pověst se rozšířila i za hranice Bílých Karpat, a tak byly navštěvovány nejen pacienty z dálek, ale za války zaujaly i hitlerovské výzkumníky v okultismu a za do socialismu se pro změnu staly nežádoucími pro obohacování se a jiné, především vykonstruované, prohřešky.

K příběhům žítkovských bohyň se dostáváme prostřednictvím Dory - neteře jedné z posledních žítkovských bohyní. Jako malá vyrůstala se svou tetou, někdy jí vodila zákazníky a s přibývajícím věkem se jí přestala třeba pověrčivost její tety zamlouvat. Příliš dlouho ale nemůže se svou tetou být, STB jí pokazí dětství a Dora skončí v dětském domově, navíc odříznutá od svého mentálně postiženého bratra.

V dospělosti napíše Dora o bohyních diplomovou práci a pak se rozhodne o nich napsat další, podrobnější vědecké pojednání. Pátrá tedy po archivech, zaměřuje se především na původ potíží její tety, která skončila v blázinci. Odhaluje různé aféry v historii žítkovských bohyní a sama si k Žítkové vytváří ještě pevnější vztah.

Na knize oceňuji především její čtivost a přesvědčivost. Jednak jsem ji nemohla přestat číst, za druhé jsem nemohla rozlišit, co je fikce a co skutečnost, protože hranice je v této knize neuvěřitelně tenká a um vypravěče opravdu veliký a za třetí mě po jejím dočtení mrazilo a měla jsem chuť si o problematice žítkovských bohyň ještě dále něco hledat. Přiznejme ale, že kniha není přímo odpočinková a lehká na čtení, veselo vám u ní určitě nebude. Obě moje babičky ji třeba po pár stránkách z těchto důvodů odložily. Uvařte si k ní ale třeba meduňkový čaj na nervy a můžete se jít toulat po karpatských kopcích ve veškeré jejich kráse. A věřte, že ta procházka bude stát za to.

pondělí 21. ledna 2013

pravidla jsou od toho, aby...?

John Irving - Pravidla moštárny

kosmas.cz
Myslím, že většina z nás zná Irvinga jako autora Světa podle Garpa. Mě v této roli neoslovil, bylo to na mě příliš syrové, sarkastické a také jsem úplně nechápala důvody chování některých postav. Ale třeba bych pochopila, kdybych dočetla do konce. Irvingovým knihám jsem propadla až po přečtení Pravidel moštárny. Také v sobě mají jistou syrovost. sarkasmus, ale obalené do určitého melancholického nádechu a ještě se spoustou důvodů k tomu, aby byla právě taková. Není o veselá knížka, ale veškerý smutek v ní je tak přirozený, že je zbytečné se jím trápit.

Ve státě Maine leží městečko St. Clouds. Jediné, co z něj stojí za zmínku, je sirotčinec na kopci. Opuštěné, chudé matky sem chodí porodit své děti, případně si nechávají od vedoucího sirotčince, doktora Larche, provést potrat. Takovéto "hraní si na Boha" není v první polovině 20. století povoleno. Jsou ale jistá rozhodnutí, která by měl lidé podniknout sami a ne se nechávat svazovat pravidly. Všichni sirotkové po nějaké době ze St. Clouds odcházejí. Sirotčinec se tak nikdy nestane jejich domovem. Jedinou výjimkou je chlapec Homer Wells. Dítě, co téměř nepláče. A tak se stane opravdovým sirotkem s domovem v St. Clouds.

Doktor Larch usoudí, že Homer, když už v sirotčinci zůstal, musí být užitečný. Začne ho tedy učit porodnictví a medicíně. A být užitečný se stane Homerovým životním posláním. Jednoho dne ze St. Clouds odejde, je konfrontován s vnějším světem, který už zná úplně jiné věci, než St. Clouds, kam novinky pronikají pomalu a kde platí trochu jiná pravidla. Zjišťuje také, co je láska a stále je užitečný, když pomáhá v sadařství Ocean View. Stále ale zůstává člověkem, kterého vychoval sirotčinec a doktor, téměř otec doktor Larch.

Kniha má své jedinečné vyznění. Určitě není primárně veselá. Má v sobě spoustu těžkostí a melancholie. Co jiného bychom v prostředí sirotčince mohli očekávat. Zároveň v ní ale nacházíme spoustu lásky v různých podobách. A veškerý smutek je přijímán tak, jak má být přijmut. Pokorně a s hezkou vzpomínkou.

V mírném nastínění děje jsem nezmínila spoustu postav, jejichž příběhy jsou v knize také velmi dobře rozepsané. Kniha je rozsáhlá a vážně nám dává odpověď téměř na každé pátrání po příčině něčího chování. To sice trochu brzdí její dynamiku, ale mě to nijak nerušilo. Zajímalo mě to a každý ten osud jsem četla velmi pozorně. Trochu mi to dokonalou propracovaností připomnělo Na východ od ráje od Steinbecka. Každý, kdo dovedl ocenit Pravidla moštárny, by se do této knihy měl také pustit.

Z knihy jsem si odnesla jednu věc - naše jednání by neměla primárně řídit pravidla. Ta jsou totiž někdy od toho, aby se porušovala. Zvlášť, když nás naše životní zkušenosti přesvědčí, že i když se zachováme proti pravidlům, může to být správné. Někdy jsou vyvrhelové, kteří si stanovují vlastní pravidla, potřeba.


A ještě malý dodatek na závěr - prohlédněte si obrázek na obálce knihy. Přijde mi úžasný. Pro jednou mám dojem, že se nakladatelství podařilo promítnout do obálky spousty dojmůz knihy. A také se třeba podívejte na film, myslím, že nebyl až tak špatný, přestože byla spousta detailů vystřižena, ale tomu se nelze při rozsahu knihy divit. Ale raději až potom, co si přečtete knížku!

čtvrtek 17. ledna 2013

drž mě pevně, miluj mě zlehka - robert fulghum


kosmas.cz

 Mám ráda tyto knížky 


Mám ráda výstižné ilustrace, stránky z tvrdého, tlustého, nažloutlého papíru a mezery v textu tam, kde se hodí. Fulghumovy romány jsou v tomhle dokonalé. Už zpracování Třetích přání bylo skvělé, takže se od Příběhů z tančírny Century dalo očekávat podobně dokonalé vizuální zpracování. Myslím, že k tomu ale přispívá i skutečnost, že knížky vydává nakladatelství Argo, které je dle mého, co se týče obálek, nepřekonatelné.

Na druhou stranu, ty happy-endy

Na druhou stranu jsem se nikdy nestala nadšencem do milostných příběhů s předem očekávatelným koncem. Přečetla jsem jich dost jenom proto, abych je hned všechny zapomněla. Co můžu čekat jiného u knihy s takovýmhle názvem? Nezklamala mě. Přinesla přesně to, co jsem očekávala - jednoduchý, předem očekávatelný příběh opletený spoustou myšlenek, citátů výstižných jak facka a také sladkobolných klišé. Ale Fulghum všechno tohle umí!

Pokud je mi smutno, sahám po jeho Mateřské školce a nebo jiné sbírce fejetonů. Když mám období nicnedělání, otevřu náhodnou stranu Třetího přání a mám chuť vyvést nějakou skopičinu a užívat si každý den. Na tom všem je poznat, že všechna ta klišé mají v jeho knihách svou funkci a neznechucují mě. Naopak. Užívám si to, že se mi v něčem i líbí.

Mám chuť si jít zatancovat

Celý děj se odehrává vpodstatě jenom v tančírně Century. Ta má své stálé osazenstvo - nočního hlídače, dohazovačku - barmanku,  dveřníka, návštěvníky, kteří tam téměř zapustí kořeny, protože cítí že tam nacházejí něco, co jim chybí. Třeba právník Aristo, který ve své praxi narazil na zeď a rozhodl se pro změnu nebo novinářka Marisol, která má psát reportáž o tanečnících, ale zrovna v Seattleské tančírně se jí zalíbí nejvíc a těžko odolává tomu odhodit svou práci pro chvíli za hlavu a tančit. Každý s těchto a dalších lidí má nějaký svůj příběh, jehož část se odehraje zrovna v tančírně a my máme možnost do něj nahlédnout.
Tahle knížka je příjemným čtením na jedno odpoledne. Dokonce vám z ní v hlavě něco i zůstane. Trochu scuknutých myšlenek je tam spousta a nejspíš se v nějaké najdete a třeba vás to někam posune. Kupříkladu k tomu, že otevřete nějaké dveře, protože zjistíte, že nemusí být zamčené.