krásné karpatské krajině

kosmas.cz

Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Po dlouhé době se tu zase objevuji. Mám za sebou zvláštní půlrok - nejprve spousty energie a spokojenost, pak ohromný šok a následné srovnávání se s ním. A tak jsem hodně četla pohádky a jiné dětské knížky, osvědčeného Harryho Pottera a k novým knížkám jsem se moc nedostávala. Ale podařilo se. Pojďte se se mnou na jednu podívat.

Již dlouho jsem nenarazila na nového a dobrého českého autora. Už dlouhou dobu mě ale lákaly Žítkovské bohyně, protože jsem v jejich kraji byla loni na táboře a to místo mě svou náladou uchvátilo. Chtěla jsem tedy poznat i něco z jeho historie, příběhů a tradic.

V Bílých Karpatech, téměř u slovenských hranic, naleznete dědinu Žítkovou. Nepředstavujte si vesničku s návsí. V horách se žije na louce se sousedem, který bydlí na louce další, co je za lesem. V těchto místech, kde je každý hodně sám s přírodou již od nepaměti některé z žen "bohovaly". Dovedly pomoci lidem od nemocí, rozsoudit spory nebo pomoci v trablech s láskou. Jejich pověst se rozšířila i za hranice Bílých Karpat, a tak byly navštěvovány nejen pacienty z dálek, ale za války zaujaly i hitlerovské výzkumníky v okultismu a za do socialismu se pro změnu staly nežádoucími pro obohacování se a jiné, především vykonstruované, prohřešky.

K příběhům žítkovských bohyň se dostáváme prostřednictvím Dory - neteře jedné z posledních žítkovských bohyní. Jako malá vyrůstala se svou tetou, někdy jí vodila zákazníky a s přibývajícím věkem se jí přestala třeba pověrčivost její tety zamlouvat. Příliš dlouho ale nemůže se svou tetou být, STB jí pokazí dětství a Dora skončí v dětském domově, navíc odříznutá od svého mentálně postiženého bratra.

V dospělosti napíše Dora o bohyních diplomovou práci a pak se rozhodne o nich napsat další, podrobnější vědecké pojednání. Pátrá tedy po archivech, zaměřuje se především na původ potíží její tety, která skončila v blázinci. Odhaluje různé aféry v historii žítkovských bohyní a sama si k Žítkové vytváří ještě pevnější vztah.

Na knize oceňuji především její čtivost a přesvědčivost. Jednak jsem ji nemohla přestat číst, za druhé jsem nemohla rozlišit, co je fikce a co skutečnost, protože hranice je v této knize neuvěřitelně tenká a um vypravěče opravdu veliký a za třetí mě po jejím dočtení mrazilo a měla jsem chuť si o problematice žítkovských bohyň ještě dále něco hledat. Přiznejme ale, že kniha není přímo odpočinková a lehká na čtení, veselo vám u ní určitě nebude. Obě moje babičky ji třeba po pár stránkách z těchto důvodů odložily. Uvařte si k ní ale třeba meduňkový čaj na nervy a můžete se jít toulat po karpatských kopcích ve veškeré jejich kráse. A věřte, že ta procházka bude stát za to.