letošní vánoční, novoroční a knižní

Mám radost, že je sníh. V noci je zase červená tma, po venku chodím s červenými tvářemi a zachumlaná do všeho, co najdu. Mám chuť obejmout Ježíška za to, že mi letos přinesl teplou vlněnou čepici, ve které je mi dobře. Procházím se schovaná do sebe a přitom otevřeně nasávám zimní atmosféru. Doma se spokojeně dívám z okna na zasněžený Ještěd, tady v Brně se prolévám jedním horkým čajem za druhým, nahřívám se u topení a mám na sobě troje ponožky, dvě trička a mikinu.

Jsem jarní člověk. Ale teď jsem na chvíli člověk zimní, protože pravá zima už dlouho nebyla a mně se stýskalo. A také vím, že po zimě přijde to pravé jaro, kdy zase bude vonět každý keř, kolem kterého projdu. Jupí!

Ale zpět k přítomnosti. Vánoce! Připadala jsem si letos jako malé dítě. Musely mi úplně stejně svítit oči.

Mám ráda ten kouzelný večer, kdy všichni společně sedíme, smějeme se, hádáme, co kdo má v jakém dárku a jsme jednoduše spolu. Na fotce si račte prohlédnout náš (letos) živý stromeček elegantně zasazený v zeláku. Čert vem všechny stojánky, u nás to byl odjakživa zelák! V pozadí se nezapomeňte pokochat částí zbrusu nové knihovny. Pastva pro oči. Navíc Vánoce a knížky, to jde dohromady.

Mě pod stromečkem čekaly tyto tři krasavice.

Ten, kdo stojí v koutě byla hitem spíše těch minulých Vánoc. Však měl také náš milý pan knihkupec co dělat, aby tu knížku sehnal. Jsem nakonec moc ráda, že ji mám doma. Čekala jsem od ní hodně. To jsem také dostala, ovšem myslela jsem, že najdu příběh trochu bližší mé nátuře. Však vám o svých dojmech zanedlouho povyprávím.

Tygr ve studni je poslední z těch, které jsem si chtěla pořídit od Philipa Pullmana. Na seznamu mých knižních přání visela pěkně dlouho. Náš milý pan knihkupec neselhal ani tentokrát a já se můžu radovat z celé trilogie (ano, já vím, je to tetralogie, ale mně se Cínová princezna nelíbila) o Sally Lockhartové.

Zeď je skvělá obrázková kniha od mého milovaného Petra Síse. Jsem s ním možná poslední  dobou poněkud otravná, ale mě jeho knihy skutečně nadchly. Všechny jsem si zatím jen půjčovala z knihovny, v dětském oddělení si mě už asi musí pamatovat, tato je první ryze moje. Hurá! Volejte sláva a tři dny se radujte. Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou je milá obrázková kniha s hlubším poselstvím a historickým svědectvím. Je drobně naivní, ale je třeba si ji zařadit do kategorie pro dětské čtenáře, jimž je primárně určena, čímž je tento drobný neduh opraven. Také se o ní někdy v příštím roce více rozepíšu.

Dalším ne úplně knižním, ale obsahově výjimečným dárkem, byl Klobouk na pařezu. Znáte ho? Jde o časopis, do kterého může každý přispět svým ručně psaným a malovaným článkem. Požadavky pro uveřejnění článku jsou radost a záměr nakrmit ten kousek dětské duše, který v sobě každý máme. Mix autorů a veselí z něj přímo sálá a každý u nás doma si v něm našel trochu pro sebe.

klobouknaparezu.cz

 Ze stejného nakladatelství pochází také můj diář na rok 2015. Tedy Koloběh. Bude mě provázet jarem, létem, podzimem a zimou spoustou obrázků, nápadů a veselým vyzněním. S Koloběhem snad budu více vnímat i ten každoroční koloběh.

Pokud ještě nemáte do čeho vepisovat svoje dennodenní poznámky, zkuste ho. Já se těším, až si k zítřejšímu 1. lednu připíšu, že si přeji krásný nový rok plný inspirace a pravidelných článků pro vás. A taky spoustu jiných pěkných věcí.

I vám ale přeji do nového roku spoustu dobrých knih, pevného zdraví, vrásek od smíchu a tetka inspirace, ať vám neustále sedí za krkem.

A na co se můžete do nového roku těšit tady? Mám pro vás přichystaných několik knižních výprav do dětství, ke kterým mě inspirovala moje dokončená sbírka Phillipa Pullmana. Taky se vám tu trochu zamyslím nad tím, jakým způsobem čtu, jestli čtu raději elektronicky nebo papírově a proč čtu některé knížky několikrát. A další plány určitě přijdou.

Co vy? Jak se u vás dařilo Ježíškovi s knižními dárky? Znáte něco z výše zmíněných? Co si přejete do příštího roku? A dáváte si předsevzetí? Co si tu do příštího roku přejete číst za články?

hodina tance a lásky - pavel kohout

Máme doma knihovnu! Krásnou! Vím, že tenhle výkřik zní asi nesmyslně, ale hned ho objasním. Je to již delší dobu, co jsme se s rodiči přestěhovali. Ale většinu věcí si děláme sami, tudíž všechno trvá déle. O to větší radost každý krůček k dokonalému domovu udělá. A nedávno tatínek dodělal knihovnu, máme to doma kouzelné a jsem nadšená. Protože už není velká část knížek schovaná v krabicích, nadchla jsem se do čtení našich domácích knih, které mi unikaly. Popravdě - nejraději bych pořád jenom četla.

Zdroj: kosmas.cz

Se čtením to teď není jednoduché, poněvadž s koncem semestru přibývá povinností a hrozba blížící se bakalářky je stále větší. I tak ale čtu a o jedné výjimečné knížce, která je tak akorát na cestu vlakem domů (jezdím domů pět hodin, tudíž pro vás ostatní to bude na jedno odpoledne), vám musím povědět. 

Název: Hodina tance a lásky
Autor: Pavel Kohout
Nakladatelství: ja mám vydání z Českého spisovatele z roku 1994, dnes seženete spíše vydání Odeonu (obálka na obrázku) z roku 2008
První vydání: 1982
Počet stran: 224

Od Pavla Kohouta máme doma téměř všechny jeho knížky. Pro mě byla Hodina tance a lásky premiérou s tímto spisovatelem. Před pár lety jsem viděla vydařený televizní film, byla jsem tedy zvědavá na předlohu. Jak se dalo očekávat, kniha je tisíckrát lepší, hlubší a strávíte čas nejen jejím čtením, ale i následným hloubáním, do kterého vás uvrhne.

Kristině bude osmnáct a ke konci školního roku jede z Berlína za rodiči, kteří se nedávno přestěhovali do Terezína. Její otec byl jmenován velitelem Malé pevnosti. Kristina je slušná přemýšlivá dívka, která má hlavu plnou ideálů. Ráda tančí - od dětství chodila na hodiny baletu. Také by ráda našla muže svých snů. Někoho, jako je její otec nebo Vůdce.

Zdroj: ceskatelevize.cz (obrázek z vydařeného televizního filmu)

Děj knihy se odehrává během jednoho dne. Kristina se zakoukala do krásného vojáka Weissmullera, v rádiu hlásí, že se Spojenci vylodili v Normandii, ale Německo je samozřejmě suverénně odráží zpět (ach, ta média, jak lžou), otec Kristině zařídil hodiny tance s maďarskou židovskou primabalerínou, kterou nechal zavolat z ghetta a Kristinina matka má radost, že je celá její rodina zase pohromadě.

Název Hodina tance a lásky vyvolává dojem, že se dočkáme romantického příběhu. Namísto toho nás čeká dramatický příběh s psychologicky propracovanými postavami.

Nebudete tomu věřit, ale Kristinin otec není nechutný zplozenec zla. Řekla bych, že je spíše nešťastným případem člověka, pro nejž platí, že cesta do pekel je korunována dobrými úmysly a že nedovedl odhadnout, kdy už nelze připustit, že má účel světit prostředky. Je obětí ideologie, která trvale věří svému Vůdci a v rámci svého přesvědčení je silně zásadový a odmítá nadbytečnou krutost.

Kristina je poněkud naivní a oblbnutá ideologií, na druhou stranu je to citlivá dívka, která věří ve spravedlnost. Chová se, jako kdyby měla klapky na očích, které jí nasadili tím, že jí neřekli všechno.

Weissmuller je produktem německé výchovy čisté rasy a má tak neuvěřitelně pokřivené vnímání světa, až je vám z toho špatně.

Všechny tyto pohnutky jsou poctivě popsány a zdůvodněny minulostí postav. I mnohem méně důležití aktéři příběhu dostanou své místo pro objasnění jejich činů. Nečekala jsem, že bych se v takto krátké knize mohla setkat s natolik prokreslenými charaktery.

Navzdory náročnému tématu a velmi zajímavému jazyku, se kniha čte naprosto perfektně. Jak říkám - byla to pro mě kniha na jednu cestu vlakem se spoustou přemýšlení poté. Buďme opatrní na ideologie a vyšší dobra, ať už jsou z úst kohokoliv.

Nebojte se této knihy. Čte se sama, depresi z ní také mít nebudete, přestože se dotýká tak těžkého tématu. Je dynamická, sděluje, ale zároveň prvoplánově nehraje na city. Pokud si budete chtít přečíst knihu s tím "něčím" navíc, určitě po ní sáhněte. Pro mě se touto knihou stal Pavel Kohout mým oblíbeným spisovatelem a mám tu vedle sebe knihu Kde je zakopán pes, kterou se chystám přečíst hned, jak bude o trochu více času (kvůli dvěma podobným linkám je na čtení v jednom kuse a to teď opravdu nestíhám). Vypadá také slibně. Zkuste Kohouta. Pokud máte rádi třeba Kunderu, nezklame vás.

dcera sněhu - eowyn ivey

Zdroj: www.fortunalibri.cz

Vybavujete si scény z filmů a videí, kdy hrdina otevře knížku, z té vytryskne záře a pohltí ho do sebe? Jako když se Harry řítí do Raddleova deníku. Tak asi tak ohromeně jsem si připadala, když jsem se prostřednictvím Dcery sněhu řítila do Aljašské krajiny.

Dcera sněhu je pohádkou protkaný příběh dvou dospělých, kteří se rozhodli k samotářskému životu v téhle opuštěné části světa. Nemají děti, oba se kvůli tomu trápí. Jednoho večera, když začíná zima a poprvé nasněží, si postaví sněhovou holčičku. Ráno sněhová holčička zmizí, ale okolo jejich srubu se začne potloukat holčička skutečná. Stvořili si dceru ze sněhu? A kde to dítě přespává a jak se o sebe stará?

Příběh knihy není příliš komplikovaný,  nečekejte veliké zvraty, ale přesto se v něm autorce daří udržovat napětí a tedy i čtenářovu zvědavost. Celý je zakotvený v rámci pohádky o sněhovém dítěti a jeho atmosféru se mu daří udržet a rozvíjet. Je to pohádka pro dospělé, příběh o lásce, příběh o tom, jak se lidé stávají rodiči, příběh o tom, co potřebuje dítě a také příběh o úctě k přírodě.

http://hellolikegoodbye.deviantart.com/

Jazyk knihy je kouzelný, opravdu stojí za to ho číst. Navíc plyne úplně stejně hladce jako čas. Trochu potíže mi dělají dialogy. Přímé řeči jsou neoddělené uvozovkami, což někdy vyžaduje trochu pozornosti při orientaci v textu. Na druhou stranu to vytváří zvláštní dojem, že mi postavy promlouvají mnohem hlouběji do hlavy, nedovedu to přesněji popsat. Obzvlášť v případě sněhové dívky mi přišlo, jako by na mě postava promlouvala skrze své okolí, skrze zimní krajinu. V pár okamžicích mi přišla slova z úst postav poněkud šroubovaná, obzvlášť u samotné dcery sněhu. Jenže ona byla jiná. Tedy i jinak mluvila. Smířila jsem se s tím.

Postavy Jacka a Mabel - rodičů jsou myslím vykreslené velmi pěkně. Vidíte ke kořenům jejich chování, nejsou černobílí. Možná by jim neuškodilo trochu dobovosti. Kniha se má odehrávat někdy po roce 1920 a oni mi přišli příliš současní. Možná je škoda, že byla kniha zasazena do časového kontextu, stačilo by mi vědět, že na Aljašce jsou a jsou tam zrovna tímto způsobem. Tím by mi odpadla tato výhrada. Všechny ostatní postavy mají své charaktery, ale nehrají natolik významnou roli, abychom u nich pronikali více do hloubky. Myslím, že se autorce podařilo najít tu správnou míru. Dcerka Jacka a Mabel zůstává i ohledně svého charakteru tajemstvím, ale jinak by to ani nešlo.

Příběh je poněkud melancholický. Zimní pohádka nepřetéká smíchem a radostí. Na druhou stranu má v sobě dostatek pochopení plynutí života a smíření, že je mnohem pozitivnější ve své síle, než kdejaké ejchuchu.

Už se těším, až si nechám venku padat sněhové vločky přímo do úst. Tahle kniha mi připomněla magii zimy!