poprask! fulghum mě stále ještě baví

Nevím, jestli se nebudu svým dnešním příspěvkem opakovat. Ale někdy se svými oblíbenými autory neznám míru, promiňte. Alespoň některou ze sbírek fejetonů jsem měla poblíž postele, abych za jejich pomoci zaháněla případné noční můry. A nebo abych s nimi ještě umocnila radost ze života, jednoduché. Po znovupřečtení části Školky jsem si uvědomila, že na její vyzdvihování z mé strany má ve velkém vliv nostalgie a vědomí, že Školka byla první. Není proto třeba si s další sbírkou povídek říkat, že už to stejně ty první nepřekoná. A tak jsem se vrhla na Poprask v sýrové uličce.

robert fulghum - poprask v sýrové uličce

Potřebujete seznámit? Robert Fulghum, americký všeuměl nebo lépe muž všech zájmů a se zájmem o vše. Kdybych měla vypsat všechny jeho zájmy a profese, na které jsem v jeho literatuře narazila, byl by to výčet delší než můj průměrný článek. A o tom, co ho právě zaujalo, dovede psát perfektní fejetony. A jejich sbírky jsou k přečtení. A že mu jich už vyšlo. O nejstarší Všechno co opravdu potřebuji znát jsem se naučil v mateřské školce jste už možná slyšeli. Velká řádka následovala. A poslední z nich je Poprask v sýrové uličce.

Inu, nebudu kolem toho dělat velký poprask. Čekala jsem Fulghuma, dostala jsem Fulghuma. Oproti starým útlounkým sešitkům jsem dostala krásné vázané vydání s parádními ilustracemi. A obsah? Inu, myslím, že se knížka rozsahem trochu uskromnila, zato mi ale někdy řekla více, protože mám pocit, že je Fulghum s postupujícím věkem ještě lépe přístupný českému čtenáři. Ubývá totiž fejetonů, které jsou velmi americké a nám vzdálenější. Svůj podíl na tom bude mít i sblížení Fulghuma s oddanými českými čtenáři natolik, že jeho knihy vycházejí primárně v nakladatelství Argo a až pak po celém světě (včetně Spojených států).

A témata sýrové uličky? Bláznovství, vyhledávání dostatečně ztřeštěných lidí ve svém okolí, trocha sentimentu, óda na nadšení, mladické životní zkušenosti... Každý si najde to svoje. A najdeme i spojující prvky napříč knihou. Račte si pohledat.

Mě to skutečně bavilo. Myslím si, že práce odvedená nakladatelstvím na Fulghumovi je skvělá. A tím, že je většina fejetonů aktuální, začínám zvažovat, jestli neuznám, že se mi Sýrová ulička líbila ještě víc, než Školka.

A co z toho vyplývá? Sýrová ulička je příjemné setkání se starým známým pro všechny Fulghumovy fanoušky. A také dobrým místem pro seznámení. Utíkejte do Sýrové uličky, věřím tomu, že ji najdete v knihovně nebo v knihkupectví. Stojí to za to. Vyhrabejte z koutku duše zdravé bláznovství, nasaďte si klaunovské nosy a mějte se dobře! Prosím!

prosím, nebuďte příliš alternativní a já vás budu mít ráda

Zdroj: Kosmas.cz

Poslední dobou si uvědomuji, že jsem konzumní čtenář a filmový divák taktéž. Prosím, dejte mi příběh, čtivá slova a pocit, že jsem si z knížky něco odnesla. Když mi chcete něco sdělit, udělejte to a s jinotaji to nepřehánějte. Jinak to dopadne jak se severským filmem, ve kterém herci hodinu hleděli do dáli s krásnou severskou krajinou v pozadí - nevěděla jsem, jestli se mám smát tomu, že už zase, nebo raději usnout.

Ale někdy to seversky tklivé náladě v knížce projde. Souzníme. A to je případ Hruškydóttir.

hruškadóttir - jana šrámková

Působivou tesknou a osamělou atmosféru jsem našla v útlounké novele Jany Šrámkové. Debut na pár stránek, ve kterém písmenko nepřebývá. Děkuji. 
A krom melancholie? O životě toho, kdo především vnímá a sleduje. A o tom, kdo je jako pozorovatel zcela spokojený. O nejistotě, nalezení a ztrátě blízkých. O čisté lásce.

Šrámková to s rozsahem, co do počtu stránek, nepřehnala. A přeci mám pocit, že toho na malém rozsahu dokázala otevřít spoustu. Dovedla drobnými naťuknutími zapůsobit natolik silně, že jsem si toho z těch pár stránek vyzobala slušnou kupičku. Prostý děj a dumání nad ním s čistotou vlastní vyjadřování autorky.

Jestli mi něco chybělo, tak možná více prostoru postavám. Některé z nich bych ráda poznala ještě o trochu lépe. Ale i tak jsem si mnohé z nich stihla zamilovat. A že se hlavní hrdince říkalo Hanele? To je jen třešinka na dortu, krásné jméno.

A proč ten úvod o "alternativním"? Nemyslím si, že by Hruškadóttir patřila k mainstreamu. Na to je trochu moc poetická a málo dynamická. Ale přesto je to kniha přátelská pro čtenáře, kteří mají rádi, když jim text příjemně ubíhá. A já mám radost, že to jde. Poslední dobou nacházím čím dál řídčeji, ale o to větší radost mi pak tyto knihy udělají.

Upřímně se nemůžu dočkat, až si přečtu další knihu od Šrámkové, protože mě ohromně baví. A doufám, že i vás by mohla. Nebo už bavila? Dejte těm pár stránkám šanci. Jako bonus slibuji, že se dozvíte pár krásných detailů o Islandu.

bylo nebylo

Po nepočítaně pracovních dnech, velkých výzvách, radostech a téměř roce, co mě naučil vděčnosti, nastal čas vyjádřit vděčnost i autorům knížek, na které jsem poslední dobou zase našla čas. Ale co to vzít postupně?

Pracuji. A pracovala jsem. Už od loňského září. Zjistila jsem, jak vzácný je volný čas. A že jsou věci, kterým ho už nechci obětovat. Přestala jsem se bát být samostatná. Už se nebojím zeptat se. Vím, že se toho můžu spoustu naučit. A také vím, že bych chtěla mít z práce časem větší radost.

Budu studovat. Ve volném čase, který jsem si našetřila, jsem se ponořila do starší literatury, oprášila jsem znalosti češtiny a hurá, těší mě, jmenuji se Bára a jsem budoucí studentka českého jazyka.

Naučila jsem se žít v Praze. Ještě stále nedokážu mít ráda velkoměsto, ale už chápu, kde jsou ty kouzelné kouty. Ale někdy odsud musím utéct, promiň, matičko měst. S tvými drobnějšími dítky se mi kamarádilo lépe.

Daří se mi pociťovat vděk. Za drahé, které mám kolem sebe, za každou chvíli, za slunko a kapku potu i za déšť po bouřce. A také za každou chvíli, ve které si můžu přečíst pár stránek.

A právě o tento vděk bych se ráda opět dělila, může být?

pozdravy a omluvy do ouška

Audioknihy mi vždycky přišly dobré. Bohužel jsem měla pocit, že to není nic pro mě - nenacházela jsem ve svém životě chvíle pro poslech. Ovšem teď mi do života přibylo jedno elektronické zařízení, plus spousta příležitostí na poslouchání. A tak jsem při generálním úklidu svého pokoje (a nevěřili byste, co všechno jsem z něj vyházela!) poslouchala Babička pozdravuje a omlouvá se.

Babička pozdravuje a omlouvá se je kniha norského spisovatele Fredericka Backmana, kterého můžete znát jako autora Muže jménem Ove. Jeho autorství se v těchto knihách nezapře. Mají spoustu společných dobrých vlastností. Pokud jste tedy četli Oveho a nad Babičkou váháte, můžete se konečně k přečtení/poslechnutí rozhoupat.

Na knihách Fredericka Backmana mě baví, že se dotýká závažných témat s neskutečnou lehkostí. Nechá nás pochopit tíživost problému, nebagatelizuje, ale zároveň s tím nás citově nevyždímá. On nám prostě předkládá, že život je náročný - řešíme v něm osobní katastrofy, ztráty blízkých, nemoci... Ale zároveň s tím v něm jsou radosti, například skořicoví šneci, návraty domů, kamarádi - psi, sourozenci a babička, která vylepší náš den poté, co nám spolužáci hodili nebelvírskou šálu do záchoda. Knížka popisuje s lehkostí všechny veselé i těžké složky našich dní. Protože jsou tak prosté a snadno představitelné, nenechá nás netečnými, zároveň ale podle mého názoru nehraje lacině na city. Nepřipadala jsem si po jejím přečtení jako vyždímaný hadr na podlahu. Naopak, přišlo mi trochu snadnější přijímat život jako celek - s jeho stinnými a pohostinnými stránkami.

V této konkrétní knize je hlavní hrdinkou Elsa - sedmiletá, téměř osmiletá holčička s velikou láskou vůči Harry Potterovi a superhrdinům, z nichž nejlepší je její babička. Elsa je velmi chytrá, svá a mírně nepřizpůsobivá. Když se chce na něco zeptat, s dotazem neváhá a nebere si ohledy. Tím se někdy stává nesnesitelnou pro všechny aktéry v příběhu a taktéž pro čtenáře. S Elsou je sranda, protože je to rozumbrada a vy se jejímu rozumování budete chechtat, zároveň je ale největší slabinou celého příběhu, protože někdy je toho skutečně moc! Ale když se nebudete nad její osobností vztekat, budete si spolu s ní užívat výpravy s babičkou do Myamasu a dobrodružné hledání pokladu.

Ostatní postavy jsou na začátku mírně karikatované Elsiným dětským pohledem, ale v průběhu knížky se jim dostáváme pod kůži a mnohé v nich najdeme. Tohle mě na knížce bavilo - je to příběh o tom, jak se z příšery může stát lidská bytost jen tím, že ji pochopíme. Babička pozdravuje a omlouvá se se stala mou oblíbenou knížkou z kategorie knížek o uvěřitelné realitě. A myslím si, že pokud dovedete pochopit dítě s velikým zápalem pro Harryho Pottera, superhrdiny a hledání pokladů, Babičku si oblíbíte také.

A bude-li to v audio podobě, tím lépe pro vás. Setkala jsem se s audioknihou teprve potřetí a jestli budete mít k poslouchání příležitosti, zkuste to také. Babička je perfektně namluvená Valérií Zawadskou, Elsiny výlevy jsou v jejím podání skvostné! Představu si můžete udělat poslechem ukázky. Pamatuji si, že když jsem ukázku slyšela, měla jsem pocit, že se v příběhu trochu ztrácím. Nejsem si tedy jistá, jestli je v tomto směru ukázka šťastně vybraná, protože při poslouchání celého příběhu už jsem tento problém neměla. Ale skvělé vypravěčské umění myslím ilustruje perfektně.

Tak co myslíte, najdete si čas na poslech Babičky? A posloucháte knihy? 

Za poskytnutí audioknihy bych ráda poděkovala nakladatelství One Hot Book.

gatsbyovská jízda a kniha, v které citelně přituhuje

Z jako Zelda - Therese Anne Fowler

O Fitzgeraldových jsem moc informací neměla. A ty, co se ke mně dostaly, pocházely z Půlnoci v Paříži a nepříliš nadšené četby Velkého Gatsbyho. Ovšem po Z jako Zelda, románu inspirovaným životem Zeldy Fitzgeraldové, mě jejich příběh neobyčejně zajímá.

Nádherné obálky Světové knihovny Odeonu - ta Zeldina se povedla obzvlášť

Zlatý pár: Scott Fitzgerald - zlaté dítě, velký talent a ohromně úspěšný autor, Zelda - temperamentní kráska s vlastní hlavou a kupou obdivovatelů. Vše jim vycházelo a jejich život byl jeden velký večírek.V odpovídajícím duchu se nese i začátek knihy, je nabitý energií a vy se zkrátka bavíte. Možná se někdy trochu kysele ušklíbnete nad skutečností, že většinu konfrontací Zelda ukončí výzvou, zda je tu někdo, kdo by si s ní zatancoval, ale tu jízdu si užijete.

Ale znáte někoho, komu se podařilo prožít celý život v alkoholovém oparu bez karambolů? A ještě když se k tomu přidá Zeldina touha po seberealizaci, rivalita mezi manželi, podivné přátelství s Hemingwayem... Na komplikace je zaděláno.

Po euforickém začátku atmosféra v knize zhoustne. Najednou se mi nečte tak lehce. V první chvíli jsem si zaklamaně povzdechla, že kniha ztrácí dynamiku. Po dalších deseti stránkách už mi ale oči svítily nadšením, protože jsem si připadala jako v Pěně dní. S houstnoucí atmosférou a vynořujícími se problémy těžkne celá kniha a tatam je bezstarostnost prvních stránek.

Moje prastará záložka, kterou ztrácím a znovuobjevuji ve svých knihách, s každým nalezením ji mám ještě raději. A k Zeldě se hodila.

A jsou to zajímavé problémy! Jednak se autorka snaží zachytit problematiku silného vztahu mezi Scottem Fitzgeraldem a Ernestem Hemingwayem, který byl Zeldě trnem v oku, přičemž Hemingwayovi se zase nezamlouvalo Scottovo manželství se Zeldou. Dalším výrazným tématem je postavení ženy ve společnosti v první polovině dvacátého století. Zeldě nestačí být matkou a slepou podporou svému muži, ze kterého se stává vlivem alkoholu troska. Touží po seberealizaci, kterou jí společnost a Scott především nechce umožnit.

Myslím, že jen tato dvě témata by vydala na samotnou knihu. Ale je jich ještě víc - tehdejší psychiatrické léčebny, finanční krize v rodině, pohled na autorství literárních děl... Tak jim dejte šanci v Z jako Zelda, bude se vám to líbit.

Jako bonus k dobrému obsahu nám autorka přidala i svěží styl psaní a inteligentní vtípky, u kterých se sice neválím smíchy po podlaze, ale zase si je po dlouhé době zapisuji do deníku, protože mě dostávají.

"Není to tak bon. Ráda bych se pokusila obejít bez těch prášků na spaní."
"Hm? To je neočekávané. Váš režim přináší nanejvýš pozitivní výsledky, bylo by nemoudré ho teď měnit."
"Vždycky mám pocit, jako bych měla hlavu vycpanou bavlnou, a musím trávit celé dopoledne tím, že si ji vytahuji z uší."
"Opravdu?" Zamračil se, ale pak se usmál: "Aha, nesmím to brát tak doslova. To, co jste mi právě řekla - podobné věci jsou míněny obrazně, že? Pokud ovšem člověk netrpí bludy. Ale to už máte za sebou."
"Bludy mám za sebou, ale dosud vězím v metaforách. Tak co s tím?"

(Z jako Zelda, str. 343)

A co vy? Vězíte si někdy v metaforách? A myslíte, že byste v nich na několik okamžiků mohli vězet se Zeldou?

pryč s žánrovou vyhraněností, hurá na sci-fi!

orson scott card - enderova hra

kosmas.cz

Byly doby, kdy jsem si myslela, že čtu hlavně fantasy, protože do tohoto žánru prý spadal Harry Potter a Jeho šerá hmota od Pullmana. Nutno říci, že bloudění okolo fantasy a sci-fi regálů v knihovně mě příliš neuspokojovalo a vrtalo mi hlavou, v čem vězí zakopaný pes. Na gymplu jsem o sobě tvrdila, že čtu hlavně klasiku, nosila jsem si domů z knihovny Kunderu, Dostojevského a spoustu knih, které jsem nikdy nepřečetla, protože se mi zrovna nechtělo do něčeho tak těžkého (a zahanbeně jsem mlčela o tom, že čtu i dívčí romány). S postupem času se už neodvažuji své knižní světy žánrově vyhranit - když jde o kvalitní knihu, jde škatulkování stranou a baví mě i detektivky, sci-fi a horory. A Enderova hra je přesně ten případ.

 Lidstvo je v ohrožení. Svádí boje s další inteligentní civilizací - termiťany. Situace se nevyvíjí zrovna slibně a je zapotřebí najít nového velitele lidských armád. Po uvážlivém pozorování je Ender Wiggins poslán do Bitevní školy. Ne nadarmo jsou v Endera vkládány veliké naděje, když ve škole vykazuje veliké pokroky při hraní hry, která má vojáky naučit schopnostem potřebným k vesmírným bitvám.

Kniha nepostrádá nápad, překvapení a dobře vystavěný příběh. Navzdory tomu všemu neútočí prvoplánovitě na city a jsem schopná ji odložit. Takové knihy mi v předstátnicovém období dělají radost. Jsou čtivé, ale právě tak akorát, abych se nestala obětí jejich stránek, když je dočítám do časného rána (ale i to má, přiznejme si, své kouzlo). Co mě na Enderově hře baví nejvíce jsou myšlenky nad příběhem a úvahy hlavních hrdinů, které mají skutečně hlavu a patu - šikana těch nejlepších; chovat se tak, abych nejvíce profitoval, ale ublížil co nejméně; kým jsem a kým budu, když nebudu vojákem; manipulace; z čeho pramení moc... Samá zajímavá témata!

Ač byla psychologie postav ve směru k válce prokreslená výborně, scházely u nich detaily, kvůli kterým bych si je zamilovala. Obzvlášť v druhé části knihy se mi ztrácí jejich lidskost. Mají sice lidské chování, protože o tom je kniha především, ale nemám k nim žádný vztah. V tomto směru mám pocit, že mohla být Enderova hra o pár stránek delší a o pár detailů prokreslenější. Obecně bych řekla, že je Card autorem až příliš věcným - ve stylu vyjadřování, v postavách a i v podrobnostech příběhu. Někomu ale může věcnost sedět a myslím si, že v tomto žánru je částečně i ku prospěchu, protože snadno pochopíte.

S překvapením jsem zjistila, že má kniha ještě další pokračování. Závěr si o to říká, ale budiž ku prospěchu autorovi, že je Enderova hra sama o sobě dostatečně uzavřená, aby mohla stát samostatně. Možná se někdy na další knihy Enderovy ságy podívám. Už tedy vím, kam v regálu se sci-fi literaturou sáhnout.

Závěrem bych vám Enderovu hru určitě doporučila, pokud chcete sáhnout po něčem z tohoto žánru a pokud chcete pár úvah nad lidskou morálkou. Pokud chcete jednohubku, která vás chytne a nepustí, asi raději pátrejte dále. Kniha by mohla být trochu dynamičtější a mít hrdiny, které budete mít rádi.

Jak jste na tom se science fiction? Čtete ho? A co vám říká Enderova hra? Mimochodem - jste žánrově vyhranění čtenáři? A co se vám líbí/nelíbí?

zase dobře

Moc se mi líbí titulek tohoto článku. Je o přesvědčení o tom, že jeho obsah zase nastane. A přesně taková slova jsem potřebovala napsat. Časem zase bude dobře.
A proto všechny nové knížky leží ladem. Co vám budu povídat, uchýlila jsem se do Bradavic a do Vily Vilekuly a asi budu nějakou dobu v poutích po osvědčených místech bezpečí pokračovat.
Vracíte se ke knížkám? A k jakým? U mně je to o návratu do knižních světů, příběh je při těchto návratech podružný. Nehledím na to, že už od první stránky vím, kam příběh spěje. Vracím se do míst, kde se mi líbilo a proto čtu znovu a znovu.

I přesto bych se s vámi ale chtěla podělit o pár starších dojmů z přečteného, které by nevydaly na samostatný článek pro každou knížku.

Fangirl - Rainbow Rowell

Fangirl je částečně o unikání do světů, ve kterých je nám dobře. Cath právě začíná studovat vysokou školu, což jí přináší spoustu obav a trablí. Její dvojče Wren evidentně chce, aby se její život ubíral úplně jiným směrem, Cath má najednou sama vykročit mezi lidi a vůbec se jí to nelíbí. Jediné, v čem se cítí ve své kůži, je psaní fanfiction odehrávající se ve světě Simona Snowa - jakési paralely Harryho Pottera.

Fangirl jsem četla před pár měsíci v angličtině a nutno říci, že mě nadchla. Líbí se mi tematika, zaujala mě hlavní postava, pihou na dokonalosti byly pasáže z knížek o Simonu Snowovi, ty mě nebavily. Ale přesto to byla neskutečně milá a pravdivá knížka, která v mém nitru uhodila hřebík na hlavičku. V současné době vychází v češtině, takže kdo se kdy sčuchnul s fanfiction nebo si vyzkoušel přechod do jiného prostředí, ze kterého měl strach, mohl by si v knížce také najít něco pro sebe.

Dárce - Lois Lowry

Dárce jsem viděla ve zfilmované podobě v kině. Líbil se mi. Knížku mi teď půjčila kamarádka a líbila se mi mnohem víc. Je méně kýčovitá než film, více obsažná, co se myšlenek týká, je trochu víc dětská, ale i to mám ráda. Myslím si, že je Dárce kvalitní knížka, která stojí za pozornost a ve mně vyvolala chuť zkusit i další díla Lois Lowry.

A po (skoro)znovuzhlédnutí filmu, tentokrát na monitoru počítače, bych film už spíš nedoporučila. Z menší obrazovky už na mě zdaleka tolik nepůsobil a byla jsem schopná identifikovat klišé. Na druhou stranu se na to dá dívat.

 Snídaně u Tiffanyho - Truman Capote

První z dvou klasik, o které bych se chtěla zmínit. Holly mě očarovala. Nikdy bych nečekala, že si oblíbím natolik otravnou postavu, na které budu mít ráda skutečně asi jen to, že je tak bezprostřední. Nečekala jsem mnoho, ale dostalo se mi mnohého. Snídaně u Tiffanyho je knížka na rozvernou náladu, do ospalého rána a s náladou na neřešení velkých problémů. Zhltnete ji na posezení, trochu u ní posmutníte, pak to ale hodíte za hlavu a jdete si snít po svém. Chcete-li sáhnout po něčem osvědčeném časem, rozhodně utíkejte na schůzku s Holly Golightlyovou.

Velký Gatsby - Francis Scott Fitzgerald 

Druhá klasika, která mě pro změnu nenadchla téměř vůbec. Na jednu stranu to obsahově nebylo špatné - zajímavá sonda do společnosti americké smetánky, americký sen... Ale ta forma mě prostě nebavila. Zvláštně použitý vypravěč-pozorovatel mě neoslovil a spíš jsem kvůli němu trpěla. A bylo to překladem, že mi vypravování přišlo tak kostrbaté? Velký Gatsby není nic pro mě a nemůžu ho nikomu doporučit.

Co vy a knížky v poslední době? Jaký názor máte na ty výše jmenované? A máte se dobře?